Motto:

Poláci byli prozíravější než my

STÍNOVÝ MINISTR ZAHRANIČÍ JAN ZAHRADIL (ODS) ŘEKL PRÁVU:

* Poválečným dekretům se věnuje stále větší pozornost. Není podle vás chybou vyvolávat na téma minulost nekonečné diskuse?

Chyba to není. Mám pocit, že jakékoli naše nereagování na tlaky ze zahraničí by v tuto chvíli mohlo být chápáno jako výraz naší slabosti, jako výraz obav, že se do toho bojíme zasáhnout. Jde o to, aby česká politická scéna reagovala. Pokud možno jednotně, klidně a důrazně. Aby řekla: jsou tady určité limity, za které v žádném případě nelze jít. Přesvědčení, že když se tím nebudeme zabývat, samo to vyšumí, je podle mě mylné.

* Hovoříte o potřebě jednotné reakce české politické scény. Měl by v tomto duchu veřejně vystoupit i prezident?

To já od pana prezidenta neočekávám. Myslím, že má na tuto problematiku své specifické názory a nejsem si tak zcela jist, do jaké míry se kryjí s názory podstatné části české politické reprezentace. Mám na mysli především ODS nebo ČSSD.

* Petice organizovaná bývalým prezidentovým poradcem Jiřím Pehe, zveřejněná v pondělí, zmíněné strany nepřímo obvinila z rozpoutávání nacionalistické hysterie.

Za tím vidím notorickou snahu podepisovačů různých petic, kteří se před volbami zase chtějí profilovat nad nějakým tématem. Cosi mě na tom ale skutečně znepokojuje: že se legitimní obhajoba národních zájmů vydává za jakýsi výron nacionalismu, který já v ČR nevidím. Víte, na mě z toho čpí taková podivná mentalita nekonečného omlouvání, sypání si popela na hlavu a naivního přesvědčení, že když budeme ustupovat a neustále se uctivě klanět, pak tím něčeho dosáhneme. Nedosáhneme tím ničeho.

* V rámci evropských struktur se vůči ČR v souvislosti s dekrety ozývá kritika jen z části europarlamentu. Jeho zahraniční výbor jste loni kritizoval, že s Prahou nekonzultuje usnesení týkající se Česka. Zlepšila se v tomto směru situace?

Nezměnila a já předpokládám, že se ještě zhorší. Evropský parlament trvá na tom, že je autonomním tělesem, které nemusí své závěry a usnesení s nikým konzultovat, a dává to najevo i nám. Já to považuji za chybu. Pokud je snaha o vytváření dobrých partnerských vztahů, tak bych očekával, že právě v otázce tak citlivých záležitostí, jako je poválečná minulost, se europarlament nebude snažit přijmout nějaká humpolácky necitlivá usnesení - a ani nám to předem nesdělit.

* Část znepokojené veřejnosti tiše závidí Polsku, na něž jako by si nikdo netroufl, ačkoli Němců po válce odsunulo nejméně dvakrát víc. Vděčí za to své geopolitické síle, či lepší diplomacii?

Polsko je 40miliónová země, větší než ČR, Slovensko a Maďarsko dohromady, a tato váha je významná. Navíc se Poláci chovali prozíravěji než my. Byli daleko opatrnější v době, kdy docházelo k sjednocování Německa, a dokázali si vynutit účast u jednacího stolu, kde prosadili garance například neměnnosti svých hranic s Německem. To česká diplomacie vedená v té době Jiřím Dienstbierem neudělala. Pan Dienstbier se z toho dnes všelijak vymlouvá a vykrucuje, ale skutečností zůstává, že to byla podle mne asi nejzávažnější chyba, kterou česká diplomacie na mezinárodním poli udělala. Tenkrát jsme totiž byli ve výhodné pozici, která nám umožnovala garance získat. V tak výhodné pozici jsme pak už nikdy nebyli, a nikdy nebudeme. Tehdy jsme propásli historickou šanci. A z toho dnešní problémy pramení. Mohu vám ale říci, že Poláci vše sledují. Asi před dvěma třemi lety zde v rámci jednoho parlamentního výboru byl nejmenovaný polský politik, který neformálně, zcela mimo oficiální diskusi, v kuloárech řekl: "Studujeme to pozorně. My to totiž chápeme tak, že oni zkoušejí, co si potom budou moci dovolit na nás." Takže Poláci to bezesporu vnímají, a nenechává je to chladné.

Tomáš Loskot, Právo 13.4.2002

Uši budou načas ostražitější

Řekl to jasně a důrazně: prezidentské dekrety poválečného Československa nejsou součástí rozhovorů o vstupu Česka do EU. Stvrzuje to zřetelně ispolečné prohlášení eurokomisaře a českého premiéra: současný český právní systém podmínky, požadavky a standardy Unie splňuje. Tečka.

Komisaři Verheugenovi patří za jeho včerejší stanoviska v Praze dík. Splnil, co Zemanovi během kuloárových rozhovorů na summitu EU v Barceloně slíbil - tedy že osobně přijede do Prahy uklidnit znervóznělou politickou scénu a také vystrašené obyvatele českého pohraničí, kteří se - alespoň soudě podle televizních reportáží - začínají znovu, podobně jako před více než šedesáti lety, obávat o své domky a chalupy. Verheugenovo prohlášení, posílené předchozím pražským ujištěním britského premiéra Blaira o neměnnosti poválečného uspořádání, je velmi cenné. Říká NE požadavkům odsunutých Němců a jejich vlivné lobby na spojování dekretů se vstupem do Unie. A přesto si myslím, že mezinárodní váha těchto jasných komisařových postojů mohla být větší: to kdyby je prezentoval právě na odpovídajícím fóru, to jest před europoslanci.

Tedy i před (europoslancem a šéfem landsmanšaftu) Berndtem Posseltem. Byl to totiž sám Verheugen, kdo v březnu způsobil nejen v Černínu - Kavanově úřadě - doslova poprask, když v rozpravě v Evropském parlamentu hovořil o údajné ochotě Česka dekrety případně zrušit.

Vše se pak opakovaně vysvětlovalo nedorozuměním a nyní stanovisky v Praze už i definitivně vysvětlilo. Jenže proč totéž, co slyší nyní uklidňované Česko, neuslyšeli od komisaře stejně zřetelně a bez nedorozumění právě europoslanci, vznášející kvůli dekretům pochybnosti na naši adresu? České uši proto nepochybně vůči komisaři zůstanou ještě nějaký čas ostražitější - a hlavně budou čekat, zda i bruselská praxe potvrdí, že protidekretové výzvy Posseltovy, Orbánovy, Habsburkovy či Stenzelové teď už znějí skutečně jen do zdi.

Tomáš Loskot

Mluvíme opravdu stále jen o problémech?

My Češi jsme prý skutečně zvláštní. Pořád mluvíme jen o problémech, místo abychom hovořili také o tom, jak jsme v lecčem skvělí. Tvrdí to o nás alespoň komisař Evropské unie Günter Verheugen. Má pravdu? A má-li, tak kde se v nás tahle vlastnost bere? A čím bychom se vůbec mohli chlubit?

V posledních týdnech údajně až moc prožíváme diskusi o Benešových dekretech, i jindy ale hledáme hlavně vlastní problémy a v těch se jakoby s gustem hrabeme. "Mě tento názor pana Verheugena také zaujal. Říká nám to totiž mnoho let řada cizinců. Jen si vezměte, jak se u nás odpovídá na otázku jak se máš? Slušný člověk řekne špatně, většina razantnějších lidí používá peprnější výrazy typu stojí to za... Američan řekne nadšeně: great, perfect," tvrdí psycholog Slavomil Hubálek. "Že mluvíme stále o problémech, že nejsme dostatečně sebejistí, to je dáno genetickým kódem našeho národa. Vznikl vlastně z ničeho," připomíná historik Dušan Třeštík. Také Hubálek připouští: "Jsme historicky malý národ, lokalizovaný na křižovatce sever-jih, východ-západ, sevřený téměř doslova mocnými sousedy Německem a Ruskem. Takový národ má spíše tendenci bědovat, být nesebevědomým." Hned ale dodává: "Paradoxně z toho vyplývá být také nesebekritickým. Vina se u nás hledá vždy jinde, u někoho jiného, jen ne v sobě."

Podle historiků zázrak

Historici o vzniku českého národa mluví jako o zázraku. "Začínal jako maličký národ, který se cítí utlačovaný, zapomenutý. Vznikl jako národ plebejců, jako národ malých lidí, který má ve svých základech komplex, že se musí vyrovnávat ostatním národům. To mluvím o situaci okolo roku 1848. Roku 1896 vychází manifest České moderny. Literáti v něm vyjádřili něco, co se mezitím stalo a co je ten zázrak. Tady vznikl fakticky moderní, dynamický, bohatý národ. Ti malí chudáci se stali normálním standardním evropským národem. Bohatým i tím, co postavil, jako Národní divadlo, Reprezentační dům. Ale národ o tom jaksi ještě pořád nevěděl," přemítá Třeštík. I jiné národy v Evropě jsou však malé. "Ale nejsou třeba položeny na tak důležitých křižovatkách, které přitahují pozornost. My jsme jediným slovanským národem s tradicí reformace a protireformace. Jsme jedním z nejateističtějších národů. A klasické demokratické svobody jsme si v naší historii užili velmi málo. To vše má vliv na chování národa jako celku," tvrdí Hubálek. "Máme špatné svědomí. Z toho, jak jsme sami několikrát selhali, po Mnichovu, potom po válce, kdy nás opravdu Beneš zavedl do sféry Sovětského svazu a my jsme po Únoru vešli do komunismu. Z toho máme pořád špatné svědomí," doplňuje Třeštík. A sebevědomí, to nám chybí podle Třeštíka i proto, poněvadž nemůžeme spolehnout na svět, že nás podrží, už nás mockrát nepodržel, a nespoléháme ani dost dobře na sebe.

Mladí lidé vidí svět už jinak

"Nechci to ale dramatizovat. Vůbec ne. Pro mladou generaci to asi takto vyhraněně nestojí. Ale dějiny nejdou smazat a ony se vždycky vynořují. I pro lidi, kteří o historii moc nevědí, nezajímá je. Minulost dědíme celou, dobrou i špatnou. Mluvíme o dobré a špatná vždycky vyleze," řekl Právu historik. Se změnou společenských poměrů pro roce 1989 se však přece jen vyvíjí k jinému obrazu i takzvaná naše národní povaha. "Určitě. Naši mladí lidé mezi 20 a 30 roky už se svým prožíváním blíží Evropanům. Zejména ti, kteří ovládají jazyky a s okolním světem jsou propojeni počítačem. Vidí svět z jiné perspektivy než starší generace," upozorňuje Hubálek. Už děti školou povinné se dnes mění - a často pozitivním směrem. "Narůstá jim do určité míry sebevědomí, ale hlavně mění svůj přístup k životu. Neznamená to, že by se rády učily, ale už částečně pochopily, že co si vydobydou, to budou mít. Uvědomují si, že pokud chtějí něco dokázat, musí pro to i něco udělat," říká ředitel základní školy na náměstí Curieových v Praze Petr Tlustý. Učitelé mají podle jeho slov chuť vést děti právě k většímu sebevědomí, k tomu, aby si víc věřily a dívaly se na svět spíše pozitivně. "Otázkou ale je, nakolik to učitelé dovedou a jak se jim to daří," dodal ředitel. Podle Hubálka však české sebevědomí dosud správně nefunguje hlavně v politice, normální občané prožívají s daleko větším klidem než politici třeba i debatu o Benešových dekretech. "Klaus a Zeman zareagovali na problém Benešových dekretů v tradici toho nejhoršího, co v tomto národě je. Xenofobně a nacionalisticky. Následkům jsme se nemohli divit. Problém je, že u nás chce do politiky málo mladých lidí. Ale ti, co se objevují, vzbuzují naděje," myslí si psycholog.

Populismus zvládáme

A na co bychom vlastně měli a mohli být hrdí, z čeho bychom měli čerpat sebevědomí? "Například z úžasné kultury za posledních sto let. Máme světovou hudbu, Smetanu, Dvořáka, Janáčka. Každý vzdělanec ve světě zná Čapka, Kafku, Havla. Měli bychom být hrdí, že jsme jako národ přežili těch tisíc let a vždy jsme dokázali povstat z dějinných bažin," říká Hubálek. Podle Dušana Třeštíka se můžeme chlubit hlavně demokratickou tradicí, pružností, přizpůsobivostí. "Nemluvím o politicích, ale normální, prostí lidé zvládají například převraty jako nikdo. Celá východní Evropa je ve zmatcích, lidé jsou nejistí, typickým příkladem jsou všechna populistická hnutí. My jsme populistické záchvaty u nás zatím vždycky skončili požíráním brouků anebo sládkovským karnevalem," dodal historik.

(tyl, vu, zde), Právo 13.4.2002

ODS napadla prohlášení

Vyděsilo ji slovo revize * Výstižnější termín měl znít analýza

ODS se v pátek ohradila proti části čtvrtečního prohlášení premiéra Miloše Zemana a komisaře pro rozšíření Evropské unie Güntera Verheugena. "Jsme šokováni a nechce se nám věřit pravdivosti posledních vět společného prohlášení, že č eské úřady provádějí revizi své legislativy - míněno restituční legislativy - s cílem sladit ji s právními předpisy EU ," prohlásil na tiskové konferenci předseda ODS Václav Klaus.

Vyzval vládu, ať jasně vysvětlí, co slovo revize znamená. Kritizovanému textu mj. předchází: Také probíhá určitá veřejná diskuse týkající se odděleného tématu čs. restituční legislativy a praxe od počátku 90. let. Jsme si vědomi toho, že v rámci aplikace smlouvy Evropských společenství je zakázána diskriminace na základě národnosti.

Dokument zároveň stvrzuje, že restituce nemohou jít před 25. únor 1948. Zeman se na dotaz Práva Klausově reakci podivil, protože podle jeho slov ministr zahraničí Jan Kavan o společném návrhu informoval. " Václav Klaus, se kterým jsem o této otázce hovořil, ani Petr Pithart vůči tomuto prohlášení neměli žádné námitky, a proto mě přinejmenším udivuje poněkud opožděná reakce Václava Klause," uvedl Zeman.

Na dotaz, zda vláda příslušnou pasáž vysvětlí, Zeman řekl: "Samozřejmě, ale myslím, že to již několikrát jasně udělala. Řekli jsme jasně, že Benešovy dekrety nebudou záležitostí přístupových jednání ke vstupu do EU, což je zásadní téma tohoto prohlášení."

Podle mluvčího ministerstva zahraničí Aleše Pospíšila odstavec kritizovaný ODS nepřináší nic nového. "Dekrety prezidenta republiky jsou nezrušitelné. To ovšem neznamená, že se zříkáme své povinnosti české zákonodárství plně harmonizovat s evropským právem. Opakuji, to se netýká prezidentských dekretů. Jestliže bychom ale hovořili o restitučním zákonu, je vůbec otázkou, zda tento zákon v momentě našeho vstupu do EU bude v platnosti. Tak či onak, datum 25. února 1948, od kterého se všechny restituce odvíjely, je datem v EU plně respektovaným, to také říká onen nyní tolik diskutovaný odstavec," sdělil mluvčí na dotaz Práva.

Rozuzlení bude nakonec možná velmi prosté. Podle informací Práva ve vládních kruzích koluje názor, že prohlášení chybně obsahuje pojem "revize" místo "analýza". Příčinou je údajně to, že text nebyl předem zkonzultován se všemi zainteresovanými úřady.

(alm, luk) Právo 13.4.2002

From: "Jan Sammer" <jan.sammer@sympatico.ca>
Date: Fri, 12 Apr 2002 15:40:56 -0400
To: <Undisclosed-Recipient:;>
+DN

Pratele,

Posilam nejvys dulezitou zpravu o tom, ze bude muset byt odstranena podminka obcanstvi v restitucnich zakonech
----

[Nevyužíval náhodou proces zabavení majetku nacistům fakt, že Němci ztratili, přihlášením se k Třetí říši, československé státní občanství!] P.V.S.

This is a press release from the European Commission
Ceci est un communiqué de presse de la Commission Européenne
Prague, 11 April 2002
Meeting this morning in Prague, EU-Commissioner for Enlargement Günter

Statement on the BENES Decree:

Joint Press Statement
We, the Prime Minister of the Czech Republic and the Member of the European Commission in charge of Enlargement, jointly stress that European integration has always primarily been a political process. Since its very
beginning, the key objective has been to overcome old divisions, enmities and prejudices, and to strengthen peace, justice, freedom and security.

We must never forget the pain and the suffering caused by the horrors of the Second World War. But the very essence of European integration has been to move forward from there - not to look back in acrimony and continue fighting old battles. In Western Europe this reconciliation has been achieved decades ago.

In central Europe, due to the intervening communist period, we suffered a delay but our chance is now. As we face up to the challenges of the twenty-first century, we need to guard against awakening the demons of nationalism.

Elsewhere in Europe we have seen only recently what disasters can happen otherwise. The Czech-German Declaration of 1997 represents a decisive and historical step in the process of creating close and friendly relations and partnership between the Czech Republic and the Federal Republic of Germany. The accession of the candidate countries to the European Union is an inseparable part of the overall process of European integration. The basic political objectives of this process can only be fully achieved when the current candidate countries become full member states.

We therefore assume our common responsibility for a firm continuation of the European integration process. Recently there has been much public discussion on some of the Czechoslovak Presidential Decrees of 1945, and on some of the ensuing Czechoslovak legislation of the immediate post-war period. As was the case with measures taken by other European countries at that time, some of these Acts would not pass muster today if judged by current standards - but they belong to history.

The EU Treaty requires Member States and EU institutions to judge applicant states on their present, not their past performance. Any part of a candidate country's legal order that is still capable of producing legal effects cannot escape the scrutiny of EU/EC law. We are carefully assessing the above-mentioned Acts in this light. So far, the result is that those on citizenship and those on property, by their very nature and content, no longer produce legal effects. We thus maintain our position that these Czechoslovak Presidential Decrees are not part of the Accession Negotiations and should have no bearing on them. With regard to some other Acts further clarifications are being conducted.

There has also been some public discussion on the separate issue of the Czechoslovak restitution legislation and practice since the early 1990s. We are aware that within the scope of application of the EC-Treaty (which
contains a concept of European citizenship) discrimination on grounds of nationality is prohibited. Respecting the date of 25 February 1948 set down as legal limit in Czechoslovak restitution legislation, the Czech authorities are conducting a review of their legislation in this light with the aim to put it in line with the EU acquis, if necessary, by the time of the Czech Republic's accession to the EU.

Milos ZEMAN

Günter VERHEUGEN ,

Příspěvek Jana Sammera převzat z dikuze na    

Ještě jednou! Nevyužíval náhodou proces zabavení majetku nacistům a jejich vyhnání ze státu ten fakt, že Němci ztratili, přihlášením se k Třetí říši, československé státní občanství!

Jsme nebo nejsme blbci?

Na počátek stránky

HomePage