Motto:

OTÁZKY A ODPOVĚDI KOLEM DEKRETŮ PREZIDENTA EDVARDA BENEŠE

 * Co jsou Benešovy dekrety?

Pojem Benešovy dekrety se užívá pro soubor právních norem, které v letech 1940 až 1945 vydával prezident Edvard Beneš, a to jak v londýnském exilu, tak po návratu do vlasti. Na přípravě a schvalování dekretů se podíleli členové exilové vlády a dalších institucí. Účelem dekretů v období před rokem 1945 bylo zakotvit prozatímní československé státní zřízení, po osvobození měly dekrety obnovit právní stav v osvobozeném státě do doby, než budou vytvořeny regulérní orgány demokratického státu.

* Čeho se týkaly?

Převážná většina dekretů, které byly vydány v Londýně, se vztahovala k aktuální činnosti zahraničního odboje a k vedení války. Poválečné dekrety se zabývaly uspořádáním státního zřízení, potrestáním kolaborantů, patřily sem i znárodňovací dekrety. Dnes nejkontroverznější skupinou jsou ty, které se týkaly postavení a majetku občanů německé a maďarské národnosti.

* Kolik jich bylo celkem vydáno?

Od 21. července 1940 (v Londýně) až do 27. října 1945 (v Praze) bylo podepsáno a vyhlášeno cel kem 143 dekretů, z toho 17 dekretů ústavních. V zahraničí vydal Beneš 45 dekretů, na osvobozeném území ČSR dalších 98. Do uvedených počtů nejsou zahrnuty dekrety personální povahy, kterými prezident jmenoval různé vládní představitele.

* Jak byly zakotveny v právním řádu?

Všechny dekrety (s výjimkou těch, které se zabývaly jmenováním do funkcí) podléhaly dodatečnému schválení parlamentem. Pravomoc prezidenta nahrazovat zákonodárnou moc skončila 28. října 1945, kdy se ujalo této úlohy Prozatímní národní shromáždění. Shromáždění také zákonem č. 57/1946 z 28. března 1946 stanovilo, že veškeré dekrety prezidenta republiky se považují od jejich počátku za zákony. Tím se dekrety staly součástí čs. právního řádu.

* Jaký mají dekrety vztah k odsunu?

Odsunu se přímo netýkal žádný dekret. Po rozhodnutí postupimské konference o odsunu Němců z Polska, Maďarska a Československa, 2. srpna 1945, ale Beneš podepsal ve stejný den dekret číslo 33/1945 o odejmutí občanství. Ten stanovil, že Němci a Maďaři, kteří již dříve nabyli německé nebo maďarské občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Tím podle historiků vytvořil předpoklad pro jejich budoucí odsun.

* Které se ještě týkaly Němců a Maďarů?

Kromě již zmíněného dekretu o občanství to jsou hlavně dekrety o konfiskaci majetku (č. 5/1945 z 19. května 1945, 12/1945 z 21. června 1945 a 108/1945 z 27. října 1945), č. 16/1945 (z 19. června 1945) o potrestání nacistických zločinců, č. 28/1945 (z 20. července 1945) o konfiskaci půdy a č. 71/1945 (z 19. září 1945) o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. Na jejich základě přišli Němci a Maďaři o půdu a majetek, byli souzeni před lidovými soudy a museli vykonávat nucené práce. I tyto dekrety (stejně jako dekret o odejmutí občanství) jsou dnes terčem kritiky.

* Proč jsou dnes dekrety napadány?

Podle kritiků jsou dekrety nepřijatelné, protože jejich uplatnění na Němce a Maďary v ČSR vycházelo z principu kolektivní viny, bez ohledu na individuální provinění v době okupace. Česká strana ale chápání dekretů jako kolektivní odplaty odmítá. Z odsunu a vyvlastnění byli totiž vyjmuti antifašisté i německé a maďarské oběti nacismu.

Připraveno podle podkladů ČTK, Právo 8.3.2002

MEZINÁRODNÍ ÚMLUVY

Konfiskace a následná vyrovnání jsou podle mnohých historiků a právníků, kromě dekretů číslo 108/1945 (o konfiskaci majetku bez náhrady) a dekretu číslo 12/1945 (o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců), zakotveny v několika mezinárodních smlouvách, dvoustranných dohodách a také v jednom článku Charty OSN. Konfiskační opatření byla v souladu s Postupimskou dohodou a z ní vycházející Pařížskou reparační dohodou, která vstoupila v platnost v lednu 1946.

V článku šest odstavci písmeno "A" této smlouvy se praví, že každá signatářská vláda si ponechává formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu. Tento majetek se odečte od podílu na reparacích.

Podle československých odhadů reparační požadavky ČSR převyšovaly zhruba o šestinu hodnotu vyvlastněného německého majetku. Odsunutí v Německu i Rakousku již byli v minulosti odškodněni Německem. Vedle reparační smlouvy existuje smlouva mezi spojenci a Německem z roku 1952, doplněná v roce 1954 (Protokol o ukončení okupačního režimu ve Spolkové republice Německo), podle níž Německo nebo jeho příslušníci (Němci) neuplatní žádné nároky proti spojencům a jejich příslušníkům, které vznikly z jejich činů nebo opomenutím mezi 5. červnem 1945 a nabytím platnosti smlouvy 5. května 1955.

Kromě toho Německo nemůže uplatňovat žádné majetkové nároky, neboť je signatářem Charty OSN, v jejímž článku 107 je uvedeno: "Jde-li o akci proti státu, který byl za druhé světové války nepřítelem kteréhokoli signatáře této Charty, nic v této Chartě nečiní takovou akci neoprávněnou, ani jí nebrání, jestliže ji jako důsledek této války podnikly nebo schválily vlády, které mají odpovědnost za takovou akci".

Česko-německá deklarace z roku 1997 dekrety a majetkové záležitosti výslovně nezmiňuje, pouze uvádí, že "obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti". Podle předsedy Sudetoněmeckého krajanského spolku Bernda Posselta deklarace neřeší problém dekretů a sudetských Němců. Také v dohodě o sjednocení z roku 1990 se vláda SRN podle právníků zavázala zachovávat i nadále zásady předešlých smluv o majetkovém vypořádání a odškodnění obětí nacistické perzekuce.

Odškodnění rakouských sudetských Němců vylučuje čs.-rakouské ujednání z 19. července 1965, ve kterém se Rakousko vzdalo uplatňování jakýchkoliv nároků tzv. Novorakušanů (ti, kdo se stali rakouskými občany po 27. dubnu 1945). Odškodnění tzv. Starorakušanů (rakouští občané žijící před rokem 1945 v Československu) vyřešila smlouva mezi ČSSR a Rakouskem ze 19. prosince 1974. Podle odborníka na mezinárodní právo Pavla Winklera, který vedl přípravu a uzavření protokolu z roku 1965, se jednalo o konečné vypořádání a Československo vyplatilo jednu miliardu šilinků.

Připraveno podle podkladů ČTK, Právo 8.3.2002

Němci byli odsunuti z mnoha zemí Evropy

Ze Sovětského svazu

Nejvíce Němců bylo po válce odsunuto z území, která připadala Sovětskému svazu a Polsku - téměř sedm miliónů. Z bývalého Československa bylo nuceno odejít asi 2,9 miliónu obyvatel německé národnosti a z ostatních zemí pak kolem 1,9 miliónu Němců. Podle bývalého spolkového ministerstva pro záležitosti vyhnanců, uprchlíků a obětí války tak bylo odsunuto téměř 12 miliónů Němců.

Z Polska

Polská historie odsunu zná - stejně jako československá - i svou "divokou fázi", organizovaný odsun byl pak stvrzen dohodami polské vlády s okupačními mocnostmi v Německu. Na rozdíl od českých Němců nešli Němci z Polska do zóny americké, ale do britské a sovětské. Do konce roku 1946 bylo z bývalých polských oblastí, které měly patřit SSSR, a z dřívějších německých území, jež naopak připadly Polsku, odesláno do britské zóny asi 1,6 miliónu lidí. Odsun do sovětské zóny pak ještě pokračoval a celkově podle údajů polského ministerstva zahraničí bylo z Polska v letech 1946 až 1949 odsunuto asi 2,2 miliónu Němců.

Z Maďarska

V Maďarsku, kde před válkou žilo na půl miliónu občanů německé národnosti, začalo vysídlování německého obyvatelstva v roce 1946. Zemi bylo nuceno opustit 163 000, podle některých zdrojů až 200 000 Němců. Na rozdíl od sudetských nebo slezských Němců neprojevovali maďarští Němci politické sebevědomí ani vůli po užším napojení na Německo. Maďarská vláda v začátcích sice zaujala stanovisko proti principu kolektivní viny a považovala za potřebné vysídlení pouze osob sympatizujících s nacisty. V prosinci 1945 však vláda označila podle historika Miloslava Moulise vysídlení Němců jako odplatu za jejich kolektivní vinu za zločiny německého nacismu. Téměř 200 000 Němcům bylo nakonec povoleno v Maďarsku zůstat.

Z Jugoslávie

Právní základ k vyvlastnění a vysídlení příslušníků německé menšiny v Jugoslávii daly dekrety Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie z let 1943 a 1944. Přesná čísla o počtech odsunutých nejsou k dispozici, ale podle statistických údajů se německá menšina v Jugoslávii zmenšila ze 467 000 v roce 1941 na 55 000 v roce 1948 (v úvahu nejsou brány další vlivy).

Z Rumunska

Podobně nejistá jsou čísla týkající se německé menšiny v Rumunsku. Počet Němců, kteří podle historika Miroslava Tejchmana z Rumunska spíše utíkali, se snížil z asi 750 000 v roce 1930 na 385 000 v roce 1956. Tento statistický údaj rovněž neříká, kolik z nich uteklo, padlo, bylo během války zajato nebo bylo deportováno na nucené práce do bývalého SSSR. Za diktatury Nicolae Ceaušeska ještě pokračovalo "placené" vystěhovalectví tamních Němců do Spolkové republiky Německa.

Ze západní a severní Evropy

Početnější německá menšina také žila v Norsku, Dánsku, Nizozemsku a Belgii. Řada z nich odešla s blížícím se koncem války. I tamní vlády vydávaly konfiskační opatření. Konfiskace a následná vyrovnání jsou podle mnohých historiků a právníků také zakotveny v několika mezinárodních smlouvách idvoustranných dohodách. Z těch, které jsou dnes členy EU, uvádí profesor Václav Pavlíček z Právnické fakulty UK například Nizozemsko, kde bylo přijato nařízení exilové vlády v Londýně z 20. října 1944 o nakládání s nepřátelským majetkem, oznamovací povinnosti, vyvlastnění ve prospěch nizozemského státu a zřízení institutu k tomuto účelu. Konfiskace se vztahovala na majetek patřící všem nepřátelům. Další zpřesňující předpisy o konfiskaci byly vydávány až do roku 1950. V Belgii podobnou úpravu obsahovala zákonná opatření exilové vlády z 23. srpna 1944, v Lucembursku rozhodnutí ze 17. srpna 1944. V Dánsku po dílčích konfiskačních opatřeních komplexní úpravu přinesl zákon č. 132 z 30. března 1946 o konfiskaci veškerého německého majetku. Vztahoval se například na osoby s německou státní příslušností i na osoby bez státní příslušnosti, které měly naposledy německou státní příslušnost. Odsun Němců však nepřinesl až konec války. Již v říjnu 1939 oznámil německý vůdce Adolf Hitler, že se dohodl se Sovětským svazem na přestěhování německých menšin z východní Evropy a jiných zemí. Opustit své domovy ještě před válkou museli například i tyrolští Němci z Itálie či z východní Francie.

Připraveno podle podkladů ČTK , Právo 8.2.2002

a my jen doufejme v to, že se naši politici nedají na nacionální socializmus:

Strany mají trumf: národní zájmy
Politici se předhánějí v ujišťování, že nepřipustí vracení majetku sudetským Němcům.
Národní karta má být jen záminkou pro vytvoření vlády ODS a ČSSD po volbách, tvrdí Koalice.

Josef Kopecký , HN, 8. 4. 2002

Poválečné dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a obhajoba "českých národních zájmů" se staly jedním z hlavních témat volební kampaně.

Politické strany se předhánějí v tom, která z nich hájí zájmy Česka nejlépe. ČSSD dokonce v sobotu rozhodnutím ústředního výkonného výboru zavázala k "obraně národních zájmů" všechny své členy.

"Nelze připustit jakoukoli debatu o výsledcích druhé světové války. Žádná vláda s dostatečným vlivem ČSSD se od tohoto názoru neodchýlí," řekl včera na shromáždění sociálních demokratů na hoře Říp předseda strany Vladimír Špidla.

Národní kartu silně akcentuje i ODS. V dalším z témat své kampaně tvrdí, že "volí české národní zájmy". V připraveném letáku, který dnes představí v Liberci, na území bývalých Sudet, kritizuje údajnou vlažnost ČSSD a Koalice při obhajobě země v této věci.

Občanští demokraté dokonce usilují o to, aby se se dostala do smlouvy o vstupu do unie pojistka, že po něm nemohou být zpochybněny právní vztahy v Česku.

S přenášením problému poválečných dekretů do jednání s unií nesouhlasí ani Koalice, ani sociální demokraté. V jednom se nicméně parlamentní strany shodují: Údajně nepřipustí, aby se majetek vrátil sudetským Němcům.

Koalice tvrdí, že národní kartu vytáhli šéf ODS Václav Klaus a premiér Miloš Zeman jako záminku pro to, aby mohli po volbách vytvořit velkou koalici svých stran. "Je to jen předvolební trik, svého druhu mobilizace," tvrdí předsedkyně US-DEU Hana Marvanová.

Zeman a Špidla se na dálku přeli o to, zda by přítomnost Koalice ve vládě mohla ohrozit české národní zájmy

Národní téma ovlivňuje končící jednání s unií

Uměle vyvolat pocit ohrožení. Taková je podle politologů taktika politiků, kteří do kampaně vnesli téma boje za národní zájmy. Josef Kopecký , HN, 8. 4. 2002

S blížícím se koncem vyjednávání o podmínkách přistoupení Česka k EU se politici začali přít o to, zda se stát má pokusit ochránit i právní a majetkové vztahy, které vznikly po druhé světové válce.

Podle místopředsedy ODS Jana Zahradila se podobnou klauzuli do smlouvy s EU podařilo prosadit i některým nynějším členským státům unie, např. Španělsku a Portugalsku.

Šéf lidovců Cyril Svoboda si naopak myslí, že by stát o této věci s unií vyjednávat neměl. Podle něj je lepší, aby se v jednotlivých zemích unie - i v Rakousku a v Německu - hlasovalo o vstupu Česka do unie v balíku s dalšími zeměmi. Kdyby Česko vyjednalo zvláštní dodatek, nebylo by společné hlasování možné.

Politologové každopádně upozorňují, že nacionalismus, který do volební kampaně politici vnesli, voliče může oslovit. "Musí to být ale doprovázeno uměle vzbuzeným pocitem ohrožení," říká politolog Jiří Pehe. Ten je zároveň jedním z iniciátorů petice, podle níž by měli čeští politici s rozdmýcháváním nacionalistických vášní přestat.

"Národní karta, kterou politici vytáhli, může být úspěšná. Je úspěšná skoro v celé Evropě. Je v tom podle mě zastřená polemika s evropskou integrací," hodnotí počínání politiků politolog Zdeněk Zbořil.

Jedinou ze silných stran, která národní motiv nezdůrazňuje, je Koalice. Kvůli údajně "vlažnému postoji k obhajobě národních zájmů" se do ní pustila jak ODS ve svém předvolebním letáku, tak premiér Miloš Zeman při návštěvě v Mexiku. Podle Zemana by dokonce Koalice v příští vládě mohla národní zájmy ohrozit.

Kvůli tomu se se Zemanem na dálku dostal do sporu i předseda ČSSD Vladimír Špidla. "Mezi těmi, kdo mají politický vliv, neznám nikoho, kdo by v tomto směru mohl ohrozit národní zájmy České republiky," prohlásil Špidla. Za nebezpečnou naopak označil snahu ODS spojovat tyto otázky s vyjednáváním s Evropskou unií.

O hlavním bodu nynějších sporů - poválečných dekretech Edvarda Beneše, na jejichž základě byl zkonfiskován německý majetek - budou šéfové stran mluvit tento týden. Zatím není jasné, jestli se setkají u předsedy sněmovny a ODS Václava Klause či na ministerstvu zahraničí, jak žádá Jan Kavan.

Vicepremiér Pavel Rychetský včera uvedl, že věcně lze odškodnění některých vysídlených Němců rozebírat až po volbách. Ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš zdůraznil, že podle mezinárodních smluv o válečných reparacích bylo povinností Československa převzít po válce veškerý německý majetek na svém území. Totéž se stalo například i ve Francii.

O národních zájmech mluví hlavně ODS

Jan Lipold, HN, 8. 4. 2002

Ještě v letech 1996 a 1998 by si při slovech "národní zájmy" volič vybavil především Sládkovy republikány. V roce 2002 jsou ony zájmy pro všechny strany, ať už chtějí nebo ne, jedním z hlavních témat volební kampaně.

Není překvapivé, že s národními zájmy letos přichází ODS. Už předloni uznala za nezbytné vetknout do programu kapitolu nazvanou "Hájíme národní zájem", která obsahovala odstavce nadepsané "Ctíme českou státnost" nebo "Integrace ano, rozplynutí ne".

Ještě o rok dřív vyvolal rozruch rozhovor Václava Klause v Lidových novinách, s titulkem "Odmítám zapírat své vlastenectví". Klaus tu například kritizoval způsob evropské integrace a poznamenal: "Je zde koncentrovaný zájem skupiny evropských byrokratů, lidí, o kterých s úsměvem říkám, že snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří v Kodani, proto nesmírně potřebují jednu měnu, aby za den třikrát nemuseli vyměňovat peníze. Oni potřebují zbyrokratizované instituce a vedou svatou válku za toto pojetí evropské integrace."

Extremista Sládek, jehož strana se podle předvolebních průzkumů jen těžko vrátí do sněmovny, ovšem říká cosi podobného: "Euro se stále více stává záležitostí bankovních a ekonomických expertů v Bruselu či ve Frankfurtu nad Mohanem, kteří jsou stále více odtrženi od reality a skutečného cítění národů." (Stranické noviny Republika, 2000).

Předseda lidovců Josef Lux označil v roce 1999 program ODS za výrazně protievropský a nacionalistický. Václav Klaus v už zmiňovaném rozhovoru v Lidových novinách opáčil: "Některé konkurenční politické strany zoufale hledaly nálepky, které by mohly velmi lacino přilepit na ODS. Teď se jim zdálo, že by mohly začít nalepovat na nás nálepku nacionalismu, haiderizace..."

Klaus nehájí národní zájmy jen proti "rozplynutí" v Evropě. Na české scéně zůstal prakticky bez povšimnutí jeho rozhovor pro slovenský list Pravda, ve kterém při hodnocení vlády ČSSD řekl: "Co je pro mě velké zklamání je to, že já jsem neměl v úmyslu prodat každý kousíček české země kdejaké západní firmě. Věděl jsem, že se to dá udělat, ale chtěl jsem, aby domácí participace na tomto procesu byla silná a citelná."

Program sociální demokracie z března 1998 se jen hemží výrazy jako "v souladu s politikou Evropské unie", "budeme prosazovat evropské standardy" nebo "přizpůsobíme požadavkům Evropské unie." Ale i ČSSD si na národní zájem vzpomněla upozorněním: "Vláda bude při vstupních jednáních i při plnění závazků vyplývajících z členství v EU hájit zásadu národní suverenity a prosazovat české hospodářské a politické zájmy."