Co zbylo z velkého třesku

Jan Keller, Právo 29.1.2003

Příznivci Miloše Zemana utrpěli ve druhém kole prezidentské volby fiasko. To není špatný začátek pro rozběhnutí diskuse o směřování země, které se tak jako tak nevyhneme.

Je třeba začít už konečně mluvit o tom, kde jsou hlavní rizika dalšího vývoje společnosti. Zemanovi stoupenci nám v této debatě už asi nic nového neřeknou. Přejali totiž bezezbytku taktiku Václava Klause, kterého dříve tolik kritizovali. Základem této taktiky je přeceňování úspěchů vlastního vládnutí a bagatelizování rizik, na která během svých vlád rukou společnou a nerozdílnou zakládali.

Jak by to vypadalo, pokud by byl Miloš Zeman zvolen prezidentem, předvedl nedávno na stránkách Práva člověk, jehož tentýž Zeman už dopředu jmenoval na předním místě v řadě svých budoucích prezidentských poradců. Myšlení Zemanových poradců odpovídá společnosti s vysokou mírou sociální homogenity a s autoritativní centralistickou vládou, která není zvyklá nechat si do svých stereotypů od kohokoliv mluvit.

My však žijeme ve společnosti, která se pronikavě sociálně diferencuje, kde nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají a kde mnohost lobbistických tlaků z tuzemska i zahraničí výrazně snižuje vládě prostor k vládnutí.

Nejprve o přeceňování vlastních úspěchů. Miroslav Grégr uvádí průměrné údaje o růstu reálných mezd, růstu spotřeby domácností a růstu fyzického objemu prodeje v letech Zemanovy vlády. Tyto průměry mají hned dvojí výhodu. Působí exaktně a přitom zastírají realitu. Znemožňují nám vidět, o kolik se během stejné doby diferencovala spotřeba domácností sociálně, profesně, regionálně. S touto logikou by mohl docent Grégr obcházet pražské tramvajáky a vysvětlovat jim, že nemají důvod stěžovat si na nízké mzdy, neboť průměrný příjem v Praze dosahuje již něco kolem 140 procent průměrného republikového příjmu.

Grégrovy průměry růstu koupěschopnosti nám bohužel neřeknou nic o tom, o kolik se ve stejné době třeba na Ostravsku meziročně zvyšoval počet domácností, jimž bylo nutno vyplácet sociální dávky do životního minima. A byl to růst mnohem intenzívnější než třeba růst spotřebitelské důvěry.

Nepodařilo se u nás dosud položit základy pro rozvoj silných a početných středních vrstev. Průměrné údaje tak mohou nerušeně zastírat narůstající rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými. Tyto rozdíly však sehrají velkou úlohu v konečné podobě reformy veřejných financí. Bývalý místopředseda vlády Grégr je přesvědčen, že je "opravdu nehoráznost" vydávat tuto reformu za útok na peněženku řadového občana.

Reformu přece navrhuje vláda s většinovou účastí ČSSD. Jaksi mu uniklo prohlášení současného místopředsedy vlády Petra Mareše, že jeho strana by z vlády odešla okamžitě, jakmile by se ČSSD začala chovat socialisticky. Jistě. Dnes se slibuje, že osekávání sociálního státu postihne pouze flákače a simulanty. Ještě nedávno ale kdosi sliboval akci "čisté ruce" a kdosi jiný zase sliboval "velký třesk" v průmyslu. Z obou akcí zbyly třesky plesky. Co zbude ze slibů o udržení sociálního státu?

(Autor je sociolog)

Jan Keller

Kellerova tvrzení se nepotvrdila

24.01.2003 - MIROSLAV GRÉGR, ministr průmyslu a obchodu a místopředseda vlády v letech 1998-2002

Z redakční pošty

Je smutné, když publicista v článku argumentuje zkreslenými nebo nepravdivými údaji, jež vydává za fakta.

Když ale objektivitu nectí vysokoškolský pedagog, je to podle mého soudu daleko vážnější. Publicista a univerzitní profesor Jan Keller v článku Zemanova prognóza se nenaplnila (Právo, 10. 1.) prohlásil, že Miloš Zeman oklamal občany, když loni na jaře tvrdil, že vyšší hospodářský růst za vlády ČSSD se promítne do jejich peněženek.

Opravdu mistrovský kousek jak udělat z bílé černou. Podle údajů ČSÚ rostly za vlády M. Zemana reálné mzdy takto: 1999 - 6,1 %, 2000 - 2,6 %, 2001 - 3,6 % a za tři čtvrtletí 2002 - 4,8, %. Podobně několik let rostl konečný růst spotřeby domácností, poslední údaj - za tři čtvrtletí 2002 - dokonce o 4,9%.

Od roku 1999 nepřetržitě roste fyzický objem prodeje (za devět měsíců 2002 o 3 %) i disponibilní příjmy domácností (o 4,1 % za stejné období). A připomínám ještě jeden ukazatel, používaný v celém vyspělém světě - index spotřebitelské důvěry, který zachycuje nejen aktuální ekonomickou pozici občanů, ale i jejich odhad hospodářského vývoje v blízké budoucnosti a důvěru v politický vývoj.

Zatímco profesor Keller nenašel na počínání Zemanovy vlády ani chlup dobrý a budoucnost vidí černě, občané v dlouhodobém výzkumu společnosti GfK Praha to viděli jinak. Index spotřebitelské důvěry prudce a nepřetržitě rostl v celém období 1999-2002 a zastavil jej až v poslední době děs lidí z důsledků povodní a pravděpodobně i z nebezpečného vývoje ve světě.

Jan Keller má pravdu, že je zde problém s dluhy veřejných financí, ale vydávat za útok na peněženku řadového občana reformu veřejných financí, kterou připravuje současná vláda s většinovou účastí ČSSD a jejímž cílem je nejen zabránit hrozícímu explozívnímu růstu mandatorních výdajů státu, ale také zabránit neplacení daní a zneužívání některých sociálních dávek a nemocenské, to je opravdu nehoráznost.

Kromě toho je nesporné, že na současný státní dluh nejvíce zadělaly Klausovy vlády, a to především způsobem privatizace a "útěkem před právníky", který ve svém důsledku knokautoval banky a zatížil miliardami státní konto při jejich oddlužování.

Zemanova prognóza se nenaplnila

10.01.2003 - Jan Keller - str. 06

Někdy od poloviny roku 2000 až do parlamentních voleb počátkem léta 2002 byla všechna veřejná vystoupení tehdejšího premiéra Miloše Zemana velice stereotypní. Skládala se v podstatě jen ze dvou kroků. V tom prvém Miloš Zeman upozornil na nastartování vysokého tempa růstu HDP, k němuž došlo v době jeho vlády. Porovnával je s tehdejšími tempy růstu vyspělých ekonomik a zjišťoval, že patříme k vůbec nejdynamičtěji se rozvíjejícím zemím.

Jeho oponenti stejně stereotypně prohlašovali, že se jedná o opožděný efekt úspěšně nastarto vané Klausovy reformy. Vzhledem k nevábnému obsahu balíčků, s nimiž Klaus odcházel z výsluní politické kariéry, nebral tyto argumenty - snad s výjimkou členů a sympatizantů ODS - nikdo příliš vážně. Jádrem všech premiérových vystoupení však byl další argument, který voliči poslouchali se zatajeným dechem. Miloš Zeman totiž v novinách, rozhlasu i v televizi opakovaně tvrdil, že ve druhém kroku, který bude bezprostředně následovat, se ono zrychlené tempo hospodářského růstu promítne do peněženek řadových občanů.

Tato prognóza nalákala jistě hodně voličů, kteří v parlamentních volbách odevzdali sociální demokracii tolik hlasů, že ji to nejen učinilo nejsilnější stranou, ale znamenalo to i silnou vyjednávací pozici při budoucí volbě prezidenta. Nyní tedy můžeme zodpovědně říci, že Miloš Zeman buď na celé čáře selhal jako prognostik, anebo stejně totálně selhal jako politik, který by měl mluvit vždy alespoň přibližně pravdu.

Která z těchto dvou možností ho opravňuje usilovat o nejvyšší funkci ve státě? Navíc poté, co dobrovolně a definitivně - ano, právě tak to s celou svou upřímností ještě nedávno tvrdil - odešel z politiky? Uplynulo pár měsíců od Zemanova odchodu a řadoví občané jsou připravováni na to, že budou muset opravdu hluboko sáhnout do svých peněženek. Dozvídají se to právě v době, kdy se měly tak blahodárně začít projevovat účinky našeho tygřího ekonomického růstu Zemanem nastartovaného. Jistě, mezitím přišly povodně.

Prázdná sociální kasa i rostoucí zadluženost tu ovšem byly už před nimi. Vidina dalšího utahování opasků se zdůvodňuje všelijak.

Například tím, že existují jedinci, kteří vlastní vily, drahá auta a sbírky cenných obrazů, a přesto si chodí pro sociální dávky. Anebo tím, že lidé u nás příliš často stonají. Když ale Miloš Zeman ještě nedávno hovořil o tom, že si běžný člověk již co nevidět polepší, byla míra nemocnosti zhruba stejná jako dnes a dávky se přece nezneužívaly o nic méně než dnes.

Přesto lidem sliboval všechno možné. Neprozradil jim, že za pár měsíců budou muset hrábnout do svých peněženek, zatímco on se pokusí zvalorizovat svůj důchod z deseti tisíc na 167 tisíc prezidentského příjmu. Vtírá se otázka: Proč mají být nekvalifikované prognózy odměňovány tak velkoryse? Je smutné, že si toto do očí bijící selhání neuvědomují ti, kdo Miloše Zemana nekriticky velebí a prohlašují ho za "neobyčejně úspěšného politika". Co by asi, proboha, musel politik u nás provést, aby ho tito lidé byli schopni považovat za málo úspěšného?

(Autor je sociolog)

A něco pro zasmání:

Oto, no toto…?

08.11.2002 - Jan Brandejs -

POLEMIKA

Znovu a znovu se v médiích setkáváme s překrucováním faktů. Někteří autoři kalkukují s tím, že paměť čtenářů je zahlcována informacemi. Věří, že jim to dává šanci po čase s fakty manipulovat. Příklad takového "posunu fakt v čase" se nedávno objevil v Právu.

Článek "Zeman for president?" z 16. 10. přinesl výklad toho, jak byl u nás nastartován hospodářský růst. Citujme nyní autora Oto Novotného: "Jak se ale shoduje většina ekonomických odborníků, ten byl vyvolán především přílivem zahraničních investic, o který se zasloužilo Mertlíkovo ministerstvo financí.

Jak známo, Mertlík touto politikou tlumil neefektivní megalomanské projekty ministra průmyslu Grégra, pro které horoval i premiér. Ten nakonec zlobivého Mertlíka z vlády vyexpedoval."

Tolik autor a jeho "virtuální realita". Jaká je skutečnost? Úplně jiná a autorovi vůbec nevadí. Nebo snad ano? Investiční pobídky iniciuje a realizuje ministerstvo průmyslu a obchodu. Má k tomu zřízenu agenturu pro zahraniční investice - CzechInvest. Tu zná dnes každý ekonom i novinář, zřejmě s výjimkou Oty Novotného.

Právě ministerstvo průmyslu a obchodu se postaralo o příliv zahraničních investic a "jeho" CzechInvest mu při realizaci konkrétních investičních akcí velmi účinně pomáhal. Ne tedy Mertlíkovo ministerstvo financí, které spíše brzdilo, ale ministerstvo průmyslu a obchodu! Navíc je třeba připomenout, že všechny velké investiční pobídky, které měly rozhodující vliv na nastartování hospodářského růstu, projednával ministr průmyslu a obchodu osobně. A shodou okolností byl tímto ministrem Miroslav Grégr.

Jako příklad jeho osobní účasti, pro autora zřejmě podružný a nevýznamný, je možno uvést vybudování koncernové motorárny ve Škodě Auto v Mladé Boleslavi a z nedávné doby realizaci projektů Philips Hranice, automobilky Toyota-Citroën-Peugeot v Kolíně atd.

Čtenář a možná i autor si vzpomene, že u obou těchto projektů byla rozhodující právě účast tehdejšího premiéra Miloše Zemana a místopředsedy vlády a ministra průmyslu Miroslava Grégra. Jejich politika tedy nesměřovala k "vyexpedování" ministra Mertlíka z vlády, ale k oživení průmyslu a zefektivnění národohospodářské politiky země. A to se jim podařilo. V těchto souvislostech je podružnou otázkou autorův motiv.

Ponechme stranou, jde-li o zášť či zaslepenost, nebo o "jiné dobré" důvody. V zásadě jde o překrucování historie. Na její padělatele nebyla naše země nikdy chudá.

S pravdou, fakty a osobním podílem jednotlivců si nedělali starosti. Jejich působení však nelze zlehčovat. Jejich "práci" i jména je dobré si pamatovat. Historie nás poučila, že občanům této země byla dobrá paměť vždy ku prospěchu.

(Autor je členem skupiny poradců předsedy vlády)