Proč si komunisté polepšili

Antonín Rašek , HN 27.6.2002


V centru povolební pozornosti jsou kromě samotného sestavování koaliční vlády nečekané volební výsledky komunistů. Nejčastěji se tvrdí, že k úspěchu KSČM kvůli jejímu stabilnímu voličskému jádru nejvíc přispěla nízká účast voličů.

Je v tom jistě část pravdy. Ale domnívám se, že kdyby přišlo k urnám ještě víc občanů, komunisté a zvláště sociální demokraté by si polepšili daleko výrazněji, protože u nás při volbách absentují častěji levicoví voliči. Kyvadlový posun doleva by tak byl ještě přesvědčivější.

Při nárůstu voličů KSČM se výrazněji projevilo i to, že se jako jediná neustále opoziční strana nemohla kompromitovat polistopadovým vládnutím. Vzpomínky na vládu její předlistopadové předchůdkyně se pomalu vytrácejí z povědomí a část nejmladších voličů ji zažila jen v dětství. Komunistům pomohla i diskuse o Benešových dekretech, kdy v očích mnoha lidí byla vždy proti aktivitám sudetských Němcům organizovaných v landsmanšaftu i jinde. Tak se ODS dočkala bumerangového efektu.

Ale to všechno by k tak výraznému posílení bylo málo. Ke KSČM se stále častěji obracejí lidé, kteří cítí, že je nová společenská situace nepříjemně postihuje, nejsou schopni se vyrovnat s jejími výkonovými či jinými nároky. Ani čtyřletá vláda ČSSD sociální i jinou diferenciaci občanů a jejich rodin v podstatě nezměnila, spíš ji prohloubila. Dále trvá tzv. dvoutřetinová společnost, kdy její zbylá část zůstává na okraji.

KSČM posílil především fakt, že dříve vládnoucí pravice s pomocí části politiků středu i některých sociálních demokratů různými zákony a faktickou činností striktně identifikovala občany s minulostí, podmínila perspektivní aktivity třeba už dávným přesvědčením, chováním a jednáním. Vytvořila z nich, jak se vyjádřil Pavel Dostál, druhořadé občany, lidi s cejchem, ačkoli se jejich hodnotová i politická orientace výrazně změnila.

Tito lidé určitou dobu jistá omezení snášeli, teď jako první odvetný krok se mnozí z nich rozhodli podpořit KSČM aspoň ve volbách. V budoucnu se může stát, že někteří dokonce podpoří tuto stranu také vlastní politickou aktivitou.

V úsilí pravice i dalších politiků vypořádat se s komunistickou minulostí se tak sice projevila zásadovost, mnohým lidem se zabránilo politicky se angažovat, o což mnoha politikům mohlo jít především. Tím však tito odmítnutí nepřestali být občany s volebním právem. A není jich s rodinami, přáteli a lidmi, které ovlivňují, málo, řekl bych minimálně statisíce.

Pokud pak byl pro někoho úspěch komunistů překvapením, tak možná i proto, že výzkumy veřejného mínění opět až na výjimky málem dojemně zklamaly. Bylo to z notoricky známých důvodů. Levicové strany a politická seskupení na krajních pólech vůbec mají vždy lepší volební výsledky, než signalizují výzkumné preference. Tazatelům se bohužel v některých případech mezi podobné sociální voličské skupiny nechce a část voličů své preference z jistého strachu stále ještě zapírá.

Překvapil také fakt, že ani média, angažující se v převažující části periodik spíš proti sociální demokracii a KSČM, neměla na volební výsledky všemocný vliv. Vítězství levé části spektra nezabránila, jakkoli tam KSČM podle názoru některých politiků i politologů patří jen s jistou licencí a někteří ji vidí dokonce na pravé straně politického spektra.

Autor je sociolog

Andělská křídla aneb Klidná hrozba ?

KSČM je nositelkou odstrašujících tradic, s tím se prostě nedá nic dělat.

Jak ale čas běží a na politickém jevišti odehrávají se tu tragédie, tu komedie, nestačí se najednou člověk divit. Protože jestli sudičky českomoravským komunistům předpověděly, že budou mít jednou andělská křídla, pak měly jistě na mysli červnové dny po sněmovních volbách roku 2002.

Je téměř neoddiskutovatelné, že KSČM je v současné době garantem klidu a konstruktivního úsilí v domácí politice.A nemusí pro to hnout prstem.

Pro ty, kdo se zabývají politikou a vědí, v jak bojovné a často zákeřné atmosféře probíhají koaliční jednání po volbách v různých koutech Evropy, je až nepochopitelné, jakou selankou je dnes to, co se děje v Lidovém domě. Ač nevidíme za zavřené dveře, kouř z dýmky míru se dere všemi škvírami ven a pokojná píseň koaličních jednání o společném vládním programu k nám už týden doléhá v rytmu ukolébavky.

Jako by neexistovalo nic, na čem by se jednání mezi ČSSD a Koalicí mohla zadrhnout. Jak je to možné, vždyť když si člověk přečte programy těch tří stran, mohla by to být rvačka jak na vesnické tancovačce. Politici v Praze však světu předvádějí, jak kultivovaně lze připravovat vládu i s tak těsnou většinou, jakou dovedou nadělit voliči v Česku. A tak se dějou věci bohulibé, například unionisté málem zapomínají, že kdy v životě mluvili o nějakém školném, najednou si lze představit, že někdo z lidovců na pražské radnici demonstrativně oddává první homosexuální pár, a sociální demokraté že jsou sice pro majetková přiznání, ale až od 50 miliónů nahoru.

Aby ani zrnko prachu nespadlo do soukolí koaličního vládnutí, jehož přípravu s potěšením sleduje většina národa. Snad až na naše vývozce, kteří by nějakou tu krizi, po které by na devizových trzích aspoň trošku změkla česká koruna, jistě uvítali.

Taková pohoda by ovšem nevládla, kdyby komunisté coby klidná hrozba nebyli se založenýma rukama připraveni na to, že jednání zkrachují a ČSSD s nimi bude muset vyjednávat o podpoře. Jsou prostě momentálně zárukou míru.

PAVEL VERNER, Právo 26.6.2002

Kdo s kým a o kom

JAN MACHÁČEK. mfdnes 29.2.2002

Vminulém čísle týdeníku Respekt, v rozhovoru s mentorem české žurnalistiky Karlem Hvížďalou, říká francouzský politolog Jacques Rupnik, že „podstata politiky není kdo s kým a o kom“, jak se podle něho mylně domnívají mnozí čeští novináři. Asi má pravdu. Jenomže potíž je v tom, že naprostá většina českých politiků uvažuje pouze v těchto dimenzích. Umění politiky pro ně spočívá ve schopnosti přidat se ve správnou chvíli na správnou stranu: tak se podle nich politika dělá.

Pokleslý realismus

V české politice se mnoho ideálů nevyskytuje: chodí se při zemi a někdy spíše kanálem. Heslem dne je realismus, pravda, značně pokleslý. Právě v těchto dnech probíhají jednání o nové vládě (o jejím programu a obsazení) a novináři jsou povinni o tom informovat: téma „kdo s kým a o kom“ je prostě a jednoduše téma dne. Vladimír Špidla tvrdí, že o konkrétních osobách se ještě nejedná, a lze mu naprosto důvěřovat v tom, že se o nich zatím mezi ČSSD a Koalicí oficiálně nejedná, a hlavně o nich nejedná on sám. O postech se však jedná uvnitř stran i uvnitř Koalice. O křeslech se vyjednává i mezi stranami, tedy neoficiálně: především pak tehdy, když u toho sám Špidla není. Koalice sama se bude snažit protlačit poměr ministrů 2 (ČSSD) : 1 (Koalice). Již nyní platí dohoda, že lidovci i unie musí mít stejný počet křesel ve vládě. Je možná varianta 8(ČSSD):4(Koalice), Koalice sama bude preferovat variantu 12:6. Varianta 10:6 bude těžko přijatelná pro ČSSD a s možností 10:4 se zase pochopitelně nesmíří Koalice.

Pilip? Mládek? Sobotka?

ČSSD byla údajně opravdu ochotna poskytnout Ivanu Pilipovi post ministra financí. Důvod byl ten, že politické osudy ministrů financí z ČSSD nejsou zrovna povzbudivé. Ministr financí ze sociální demokracie se brzy stane vnitrostranickým nepřítelem, a jeho politická kariéra je tak zpečetěna. Jenomže ČSSD nepočítala s tak špatným výsledkem Koalice a Pilipa samého. Proto zvítězil názor ponechat si toto křeslo, které asi získá Bohuslav Sobotka. V tom případě je téměř rozhodnuto, že Koalice musí mít šéfa parlamentního rozpočtového výboru, aby se síly trochu vyvážily: tím se má stát Miroslav Kalousek(!), zástupcem šéfa tohoto výboru bude Jan Mládek, bývalý náměstek ministra Mertlíka. Sám Mládek, který poprvé získal poslanecký mandát, se na post ministra financí nehrne, jeho vnitrostranická pozice není dostatečně silná.

Právo a řád? Věhlas!

Otázkou je, proč se Cyril Svoboda tolik tlačí na post ministra zahraničí, ale má ho skoro jistý. Jaký má tento resort vztah k tradičnímu lidoveckému voliči, je přitom nejasné. V časech horkého vyjednávání o vstupu do EU bude muset navíc ministr zahraničí trávit většinu času na cestách. Přitom má mít vláda většinu jednoho hlasu! Již teď se mluví o nutnosti tzv. párování, takže se uvažuje třeba o tom, že vstřícný by někdy mohl být takový Jan Zahradil, třeba výměnou za post místopředsedy sněmovny. Proč nechce právník Svoboda raději resort spravedlnosti, který by měl šanci získat? „Právo a řád“ by přece mohlo být lidovecké téma a situace v tomto resortu se přece jen bude postupně zlepšovat. Svobodu diplomacie přitahuje, rád cestuje a žádné jiné ministerstvo prostě nechce. Již teď víme, že se Cyril Svoboda odmítl vzdát poslaneckého mandátu (a podržet si pouze ministersko-diplomatické křeslo), který by býval mohl postoupit - komu jinému - než Ivanu Pilipovi.

Gripeny a Telecom

Kromě zahraničí se zdá jisté, že lidovci (poslanec Ambrozek) získají post ministra životního prostředí a pravděpodobně zdravotnictví (možná také kulturu nebo školství). Za unii má asi jisté „ministerstvo informatiky“ zatím pouze Vladimír Mlynář (má silnou motivaci, hodně o křeslo stojí a je ideologicky nevyhraněný - tudíž pro ČSSD přijatelný). Má však „vroubek“, protože nehlasoval pro gripeny. Otázkou také zůstává, zda by jeho případný nový resort mohl získat také telekomunikace z resortu dopravy. Záleží asi hodně na tom, zda v těchto dnech budou uskutečněny nezvratné kroky k privatizaci Českého Telecomu. Manévrovací prostor unie je však omezený: může získat patrně ještě ministerstvo dopravy (možná Kühnl) nebo místního rozvoje (možná Marvanová - „ať tam dereguluje nájemné“, řekl nám zdroj z její vlastní strany).

S programem neobtěžujte

Lubomír Zaorálek (ČSSD) dnes opravdu stojí o post ministra průmyslu, mimo jiné proto, že post ministra zahraničí se zdá ze strany Koalice již obsazen, a také proto, že jej jeho vlastní strana na postu ministra zahraničí nechce. Co se programu týče, je prý již nyní dohodnuto, že v něm zůstanou buď majetková přiznání, nebo registrační pokladny. Bodem sváru budou ještě zaměstnanecké penzijní fondy. Důležité je, že Vladimír Špidla není ekonom. Ale komu v této zcela zásadní programové oblasti v těchto dnech naslouchá? Bohuslavu Sobotkovi, Janu Mládkovi (jako jediný mezi ekonomy ČSSD má slušné vzdělání a akademický background). V posledních týdnech mluví prý Špidla i s Jaromírem Ungermanem (poradce ministra Rusnoka, předtím IPB).

Italská domácnost

Z několika zdrojů lze pak slyšet tento scénář: koncem příštího týdne se ČSSD i Koalice prudce pohádají o personálních otázkách příští vlády. Až tak, že média budou koncem příštího týdne v titulcích věštit konec „stojedničky“ (bude třeba přece také zahrát na strunu zásadovosti a neústupnosti) . Pak - tedy asi tak za deset dní - si obě strany padnou do náručí a dohodnou se. Tak se dělá politika.

Autor je komentátorem týdeníku Prague Business Journal