Čapka nutno přepsat...
04.02.2003
Autor: Jan Keller
Zdroj: Právo

Když byla na jaře 1999 bombami decimována Jugoslávie, byl tento válečný akt vydáván za jediný způsob, jak zastavit etnické čistky v Kosovu a vytvořit tam demokracii a občanskou společnost.

Uplynuly čtyři roky a Kosovo je etnicky vyčištěno jako nikdy dříve. Příliš se o tom však nemluví.

Když nedávno ministr obrany České republiky zdůvodňoval nut nost zaútočit na Irák, použil argument ještě důmyslnější. V důsledku našeho embarga umírají v Iráku hladem a nemocemi malé děti. Útok na Irák je nutný mimo jiné proto, aby embargo mohlo být zrušeno a irácké děti mohly přestat umírat.

Tento "argument" převzali bohužel i někteří žurnalisté. Nechvalně známá teorie "humanitárního bombardování" tím získala ještě propracovanější podobu. Tvrdí se nám zhruba toto: Ano, ve válce budou umírat i nevinní lidé. (Vždyť na Irák má spadnout více bomb, než kolik bylo svrženo za celé druhé světové války, a generálové nevylučují ani použití menších jaderných bomb.) Smrt civilistů - či přesněji "kolaterální škody" - je nevyhnutelná, i když mrzutá.

Není to však zase tak černobílé. Vždyť kdybychom tyto lidi nezabili naráz, stejně by mnozí z nich postupně zemřeli kvůli našemu embargu.

Tento argument by byl o něco méně nechutný, pokud by ti, kdo s ním operují, mohli zaručit, že pod americkou okupací irácké děti umírat přestanou.

Poměry po svržení Saddámova režimu jsou však velkou neznámou. Nic zde zaručit nelze a Irák by rozhodně nebyl první zemí, v níž by lidé umírali hladem a nemocemi i přes přítomnost amerických vojenských expertů a elitních jednotek.

"Dětský argument" je ovšem natolik originální, že kvůli němu bude nutno přepracovat závěr Čapkova dramatu Matka. Zatím končí hra poněkud nenápaditě. Ochromena zprávou o tom, že ve válce jsou zabíjeny malé, ušmudlané děti, dává matka synovi Tonymu do ruky zbraň se slovy: "Jdi!"

Nová verze, aktualizovaná pro potřeby 21. století, by naopak končila synovými slovy: "Ech, matko, co máš z toho. Stejně by pokapaly kvůli našim sankcím."

Poté se matka se synem pohodlně uvelebují v sedačce a s lehkým, nikoli nepříjemným mrazením v zádech sledují zpravodajství CNN.

Noční nebe nad velkoměstem je prozářeno šňůrami střel a odkudsi z předměstí zaznívají tlumené výbuchy. "Jdi, Tony, a dones ještě chio-chipsy," naléhá matka. "Hlavně že se těm maličkým konečně uleví."

(Autor je sociolog)
NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003

Když se fotbal hraje rukama
Autor: Jan Keller
Zdroj: Právo 08.02.2003

Politolog Jiří Pehe se ve svém článku nazvaném Fauly Uhla a Bělohradského pustil do dvou našich intelektuálů evropského formátu a obvinil je z antiamerikanismu. Ve svém pozoruhodném, fotbalově laděném článku rozehrál prvky, které normálně nevídáme ani u mužstev třetí kategorie.

Pehe na jedné straně tvrdí, že podpis Václava Havla na dopise sedmi premiérů byl jen soukromým osobním názorem bývalého prezidenta.

Vzápětí však staví tento osobní názor na roveň se stanovisky francouzské a německé vlády, aby zároveň nepřímo obvinil obě země z toho, že právě ony rozbíjejí jednotu Evropské unie. Jiří Pehe by si mohl jako politolog uvědomit, že osobní vyjádření jakkoliv prominentních jednotlivců není souměřitelné se stanovisky demokraticky zvolených vlád ani se stanoviskem Evropského parlamentu.

Pokud takovou věc nechápe, jako politologa ho to silně diskvalifikuje. Také další Peheho argument je míčem vhozeným do branky rukama.

Pehemu se nelíbí Uhlovo konstatování, že proti válce v Iráku je většina obyvatel České republiky. Tvrdí, že je nutno brát větší ohledy na názor menšinový.

Zřejmě si vůbec nepřipouští, že hlas menšin je třeba zvýznamnit tam, kde menšině hrozí diskriminace. Lze však považovat za něčí diskriminaci, jestliže většina lidí odmítá, aby se naše země účastnila útoku, který naplňuje všechny znaky mezinárodní definice agrese?

Považuje Jiří Pehe za své lidské právo agitovat pro válku, za kterou nestojí mandát mezinárodního společenství a která je obtížně obhájitelná i z hlediska našeho právního systému?

V zápalu tohoto podivného fotbalového utkání si Pehe nese v náručí míč do své vlastní branky. Tvrdí, že ti, kdo chtějí dát šanci míru, jsou "svého druhu rasisté". Saddám totiž vede válku proti vlastnímu lidu a stoupenci míru prý nedoceňují oběti této války.

Ponechme stranou smutný fakt, že naši a Peheho američtí přátelé Saddáma k jeho válce proti civilistům kdysi až po zuby vyzbrojili.

Faktem zůstává, že Jiří Pehe obvinil veřejně Petra Uhla a Václava Bělohradského, kteří mají k preventivní válce vážné výhrady, z rasismu. Pro oba dotčené může snad být útěchou to, že Peheho definici rasisty perfektně vyhovuje například papež Jan Pavel II., jehož opakované naléhání na odvrácení války je všeobecně známé.

Nikdo nemůže být rasistou "svého druhu". Člověk buď rasistou je, anebo není. Někdo se však může snadno stát politologem "svého druhu". Například tehdy, když pracuje s pojmy tak ledabyle, lajdácky a nesoudně, že i papež, francouzský prezident a německý kancléř z toho pak vyjdou jako nebezpeční rasisté.

Ještěže se toho nedožila Matka Tereza. Kdo ví, kam by ji Jiří Pehe zařadil.

Americký fotbal se jistě hraje úplně jinak než fotbal evropský a Pehe není žádný Pelé.

Někdo by mu ale měl už proboha konečně prozradit, že góly lze dávat také hlavou.

(Autor je politolog)
NEWTON Information Technology, s. r. o. Copyright (c) 2003
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2003

Kauza Irák: osudové rozhodnutí, obyčejná hanba

Právo 14.2.2003

Mnozí experti a novináři si těsně před víkendem kladli otázku, zda dnešní celosvětové protiválečné demonstrace mohou nějak ovlivnit klíčové rozhodnutí o zahájení války proti Iráku. A sami si zpravidla hned odpověděli: "Ne, nemohou. Bylo už rozhodnuto." Platí bezmála za ověřený fakt, že bylo rozhodnuto ještě dřív, než včera Hans Blix a Mohamed el-Baradej přečetli v Radě bezpečnosti OSN svoji - v pořadí již druhou - zprávu o svém pátrání po nebezpečných zbraních v impériu Saddáma Husajna.

Možná bylo rozhodnuto již loni, kdy americká administrativa dala do oběhu termín "preventivní válka". Nebo již v roce 2001, kdy poprvé George W. Bush zařadil Irák do "osy zla".  Hodně je těch, kdo se domnívají, že ono osudové rozhodnutí padlo vlastně již v roce 1999, v době Clintonovy administrativy a ve víru "spravedlivé války" proti Jugoslávii. Právě tehdy Spojené státy přehlédly jak papír OSN a vnutily NATO novou strategii, která předpokládá intervence pod vedením USA - za hranicemi členských států Aliance.

"V NATO je určité napětí a my jsme se museli rozhodnout." Takto ve středu nakonec zdůvodnil premiér Vladimír Špidla zjevný podraz české vlády proti úspěšným snahám Francie, Německa a Belgie blokovat vojenskou pomoc NATO Turecku - a tím uchovat do posledního okamžiku alespoň malý prostor pro mírové řešení krize. Čím dál větší krize.

Naše zahraniční politika hraje s falešnými kartami, když tvrdí, že svým "protureckým" a proamerickým postojem prostě jen hájí princip spojenecké solidarity, na jehož uplatnění má "ohrožené" Turecko nárok. Francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin měl v tomto týdnu - na jednání s Cyrilem Svobodou - svému českému protějšku možnost vysvětlit zásadní věci: Francie nenechá Turecko na holičkách, bude-li opravdu ohroženo.

Především však - a o tom Svoboda doma neřekl nic - Francie nechce předčasným souhlasem k pomoci jednat v logice války . A být tak spolupachatelkou válečných hrůz. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan ostatně sám prozradil, o jakou logiku i z hlediska oficiální Ankary tu běží. Poslancům svého parlamentu již 3. února řekl: "Turecko musí figurovat v rovině války... Kdybychom zůstali mimo tuto rovinu na začátku operací, ztratíme na konci intervence možnost uplatnit vliv na vývoj událostí." O ohrožení nejde. Co by ztratila Česká republika, kdyby se rozhodla jinak?

A co svým rozhodnutím získala? Možná má pocit, že by ztratila místo v davu a že teď bezpečněji kráčí ve větším evropském zástupu. Jenže tvrzení, že se osa Paříž-Berlín nalézá v izolaci, je jenom americká propaganda - alespoň pokud jde o "starou" (dobrou) Evropu, o jejíž náruči od listopadu 1989 přece hlasitě sníme. Vždyť proamerický postoj zaujalo zatím pouze pět států evropské patnáctky, pouhá třetina. A ve všech zemích Evropské unie stojí většina občanů proti válce. Podobné veřejné mínění zmítá i tou "novou" Evropou, včetně Česka.

Objevil se už i analytický názor, že naše vláda přece jen přemýšlí zodpovědně, ba geostrategicky. V době, kdy se koaliční kandidát na prezidenta Jan Sokol bude muset našim poslancům zpovídat, jak přesně myslel své "prosudetské" postoje, lze si prý představit i takovouto státnickou úvahu: Je dobré mít za Atlantikem americkou protiváhu možným (sudeto)německým snahám revidovat některé výsledky druhé světové války, rámcově dané smlouvou vítězných mocností z Postupimi.

Tohle neobstojí. Bushova administrativa od svého nástupu k moci zavrhla smlouvu ABM o balistických raketách, Kjótský protokol o ochraně ovzduší, smlouvu o zákazu protipěchotních min, dohodu o zbraních malého kalibru, protokol o biologických zbraních, smlouvu zakazující jaderné zbraně i smlouvu ustavující Mezinárodní trestní tribunál, před nímž by měli být - mimochodem - v budoucnu souzeni i váleční zločinci...

Jak je možné si myslet, že super velmoc, která hrne do koše taková kvanta smluv přispívajících k bezpečí života na Zemi, je zárukou jistoty malých států? Jak je možné předpokládat, že oslabení architektury mezinárodního práva rozlamem jeho pilířů (OSN, EU, NATO) posílí bezpečí slabých ve světě "preventivních akcí" dle "práva silnějšího"? A jak je možné zajistit vlastní bezpečnost vlastním vstupem do logiky či na "rovinu" válek?

Jacques Julliard, renomovaný komentátor časopisu Le Nouvel observateur , tento týden k nynějším proamerickým postojům - tak to formuloval - "starých satelitů SSSR" uvedl:

"Když byly tak dlouho otroky, něco z toho jim na dně duše zůstalo."

Rozhodnutí, které nás ohrožuje takovouto hanbou, může být do budoucna nejosudnější.

Martin Hekrdla

Válku válce!

 iHNed.cz  14. 2. 2003

Pavel Houdek z Československé anarchistické federace ve svém komentáři hovoří o chystané válce v Iráku jako o ohromném pozitivním precedentu a ukazuje, jak silné hnutí se proti ní zvedlo.

Přesto, že válka proti Iráku bude v každém případě hrozivou katastrofou, je zároveň ohromným pozitivním precedentem, jaký tento svět pravděpodobně ještě nezažil. Jde o první válku v historii, proti které se zformovalo masové lidové hnutí ještě před tím, než skutečně vypukla.

Proti válce a genocidě obyčejných iráckých lidí se otevřeně staví široká koalice složená z odborářů, feministek, anarchistů, mírových aktivistů, radikálních ekologů atd. Široké a různorodé hnutí, které se poprvé dostalo do zpráv korporativních médií během pouličních bouří v Seattlu, vychází znovu masově do ulic. Po 11. září ohlásilo mnoho komentátorů, že toto hnutí, nazývané nesprávně "antiglobalizační", ale ve skutečnosti globální a antikapitalistické, je na ústupu.

Je pravdou, že několik měsíců po 11. září probíhala v globálním antikapitalistickém hnutí široká a bouřlivá debata o další strategii. Stoupající účast na demonstracích provázející setkání nadnárodních finančních institucí a lidová povstání jako to v Argentině ale jasně ukázala, že hnutí je naopak na vzestupu.

Dobře víme o mnoha faktech, která se Bush a jeho kohorta věrných snaží skrýt. Válka proti Iráku probíhá nepřetržitě od roku 1991. Následkem embarga zakazujícího dovoz základních léků a potravin zemřel zhruba jeden milion lidí. Saddámovi se ale samozřejmě dostává špičkové lékařské péče a vybraných lahůdek; na embargo tak doplácejí výhradně obyčejní lidé. I druhá část teroristické kampaně USA a Velké Británie proti Iráku dopadá na hlavy obyčejných lidí, a to doslova: v podobě bomb, shazovaných několikrát týdně v tzv. "bezletových zónách.".

Nebudu se zde ale rozepisovat podrobněji o této nevyhlášené a skryté válce, ani o teroristických činech spáchaných vládou USA. Zaměřím se raději na činnost globálního antikapitalistického (nebo chcete-li protiválečného) hnutí. I přes skutečně masivní mediální kampaň se politickým a ekonomickým elitám zemí sdružených v teroristické koalici (USA, Velká Británie, ale i ČR, Slovensko a další) nepodařilo přesvědčit obyčejné lidi o tom, že povražděním několika set tisíc lidí bude na světě bezpečněji. Nepodařilo se jim přesvědčit ani o své legitimitě.

Po celém světě včetně "žaludku velryby", tedy zemí stojících v čele proválečné koalice, se proti válce staví statisíce a miliony lidí. Nejviditelnějším projevem jsou statisícové (namátkou Řím, Janov, Washington, Londýn) či milionové (Florencie) pochody v různých městech Evropy i USA, ale tím odpor proti válce nekončí; naopak. Důležitou složkou odporu jsou tzv. přímé akce.

Jejich rozsah je už nyní skutečně famózní. Britský ministr zodpovědný za vedení války byl již několikrát v různých budovách obklíčen a zablokován aktivisty, kteří se snažili provést "občanské zatčení" za zločiny proti lidskosti jako plánování genocidy.

Americké a britské vojenské základny jsou obsazovány "civilními zbrojními inspekcemi". Takové inspekce jsou složeny z lidí majících podezření, že se na těchto základnách ukrývají zbraně hromadného ničení...Zatím se na mnoha místech podařilo civilním inspektorům vstoupit na plochu základny (většinou se museli prostříhat plotem), ale poté byli vždy zatčeni. Pokud je Sadám zdrojem zla proto, že vlastní zbraně hromadného ničení, proč by měli mít Bush a Blair právo takové zbraně vlastnit?

Na několika místech došlo k tomu, že se malé skupinky aktivistů proplížily do skladů s vojenským materiálem, kde způsobily sabotáže se škodou mnoha set tisíc liber. Naposledy minulý týden, kdy byl v Irsku zničen jeden z amerických vojenských letounů. Z výše uvedeného je jasné, že při radikálních protiválečných akcích nebývá respektován zákon. Ano, někteří lidé snažící se zastavit válku se neohlíží na zákony, které umožňují legálně povraždit statisíce lidí, kteří se provinili pouze tím, že se narodili ve špatné zemi. Taková logika je totiž navlas stejná jako logika těch, co navedli letadla do budov WTC v New Yorku. A když lidé v Iráku porušují Saddámovo despotické právo, tleskáme jim...

Koneckonců, ani vlády hrnoucí se do války proti Iráku se na zákony příliš neohlíží. Americko-britské bezletové zóny nemají žádnou oporu v mezinárodní legislativě a jejich bombardování je porušováním mezinárodního práva. Využívání irských leteckých základen je zase proti tamější ústavě, a tak by se dalo pokračovat.

Protiválečné hnutí ale vyvíjí i pozitivní snahy, samozřejmě v duchu svých principů. Nejedná s politiky a úředníky, ale pracuje přímo. Například americký kolektiv Voices in the Wilderness provedl již několik transportů lékařské a potravinové pomoci do Iráku. Otevřeně a zcela úmyslně tak porušil sankce, zapříčiňující tolik utrpení. Když členové kolektivu dostali od úřadů pokuty v celkové výši téměř sto tisíc dolarů, vyhlásili sbírku - a za částku rovnou výši pokuty nakoupili léky a transportovali je do Iráku.

Z Velké Británie zase vyráží skupiny dobrovolníků, "lidských štítů". Aktivisté, hradící si vše ze svých vlastních prostředků, při odjezdu posílají otevřený dopis ministerskému předsedovi a detailně informují média o tom, kde se v Iráku budou zdržovat. Vždy jde o budovy občanské vybavenosti (vodojemy, čistírny vod atd.) či o budovy obytné. Pokud se vláda rozhodne na tato místa zaútočit, bude vědět, že zabíjí své vlastní občany.

Zkrátka a dobře: toto hnutí nebude mlčet. Politické a ekonomické elity, které si možná myslely, že současné protiválečné hnutí bude pochodovat podle pokynů policie a psát petice, se spletly. Odpor vzrůstá a v plánu je mnoho dalšího, od rušení radarových systémů balóny a balónky po masové obsazování leteckých základen a přístavů. Válku válce!

Pavel Houdek, ČSAF