Bude rok 2003 koncem dějin?

Bude rok 2003 koncem dějin?

Datum: 03.01.2003
Autor: Jiří Pehe
Zdroj: Právo

Po pádu sovětského impéria předpověděl americký politolog Francis Fukuyama, že zhroucení komunistické ideologie povede k celosvětovému vítězství liberální demokracie. Fukuyama označil tento vývoj hegelovsky za "konec dějin", za což byl později nemilosrdně kritizován a vysmíván.

Ve skutečnosti Fukuyama samozřejmě netvrdil, že vítězstvím liberální demokracie lidské dějiny skutečně skončí. Argumentoval pouze, že se tak končí dějiny ve svém dosavadní podobě. V jeho pohledu by vítězství liberální demokracie bylo vítězstvím rozumu a svobody, což by znamenalo definitivní konec tisícileté éry doktrinářského tmářství a různých forem tyranií.

Lidská energie by mohla být konečně využívána především tvořivým způsobem a nemusela by být zbytečně utrácena na pouhé přežívání ve stínu různých dogmat a politického násilí. Fukuyama byl ovšem kritizován i proto, že, vzato čistě pragmaticky, liberální demokracie se prý nezdá být vhodným společensko-politickým zřízením za hranicemi euroatlantického prostoru. Bývalé komunistické země byly údajně pro nastolení liberální demokracie zralé proto, že jejich hodnotový systém byl demokracii otevřen.

Co ale země mimo západní civilizační okruh? V druhé polovině devadesátých let se Fukuyama ocitl v ještě těžší defenzívě poté, co Samuel Huntington publikoval svou esej, a později iknihu o střetu civilizací. Podle něj se máme připravit nikoliv na vítězné tažení liberální demokracie, ale na ideový střet, a možná i ozbrojené konflikty mezi různými civilizačními okruhy.

Když 11. září 2001 podnikli islámští fanatici teroristický útok na Spojené státy, zdálo se, že se Huntingtonova chmurná vize začíná naplňovat. Zatímco zejména mnozí evropští intelektuálové a politici, jejichž postmodernímu vidění světa Huntington docela vyhovoval, se po 11. září oháněli střetem civilizací a varovali před arogancí Západu, Bushova administrativa se vydala opačným, "fukuyamovským" směrem. Bush a jeho lidé evidentně věří, že střet s islámským světem nevychází z kulturních a náboženských odlišností, ale z toho, že jedním z hlavních zdrojů terorismu a dalších problémů je skutečnost, že islámský svět, snad jen s výjimkou Turecka, nemá fungující demokracii.

Ve Washingtonu se tak stále více hovoří o tom, že nadcházející útok na Irák nemůže být pouhým vojenským výbojem, který odstraní jednoho diktátora, ale že to musí být začátek determinovaného úsilí demokratizovat celý islámský svět. Podle autorů této nové doktríny je nutné demokratizovat islámský svět nejenom proto, že ideály liberální demokracie jsou univerzálně platné, ale i z čistě pragmatických důvodů - demokracie nejsou okolnímu světu nebezpečné. Irák je pro tuto novou doktrínu ideálním zkušebním kamenem. Nejenom že je ze všech islámských zemí nejvíce sekulární, ale je to také země poměrně moderní. Navíc jakékoliv budování demokracie vyžaduje ekonomický růst a infrastrukturální modernizaci, což je možné financovat lépe v zemi s obrovskými zásobami ropy než v zemi bez jakýchkoliv vlastních zdrojů. Pesimisté namítnou, že ukotvení demokracie není možné bez naprosto radikálních opatření, jako je striktní oddělení státu a náboženství a sekularizace práva, a že islámské země právě proto pro liberální demokracii nejsou zralé.

Optimisté namítnou, že se přesně toto podařilo v Turecku a že se Američanům podařilo demokracii po 2. světové válce úspěšně ukotvit v naprosto nezápadním Japonsku nebo Jižní Koreji, i když to znamenalo dlouhodobou vojenskou přítomnost. Rozsoudit tento spor není snadné. Jisté ovšem je, že Bushovy USA se už rozhodly, že využijí své obrovské převahy nad zbytkem světa k exportu liberální demokracie. To v sobě nese jak možnost radikální proměny světa k lepšímu, tak, v případě neúspěchu, možnost naprosté katastrofy. Rok 2003 se tak může skutečně stát "koncem dějin". Bohužel není jisté, zda se bude jednat o optimistickou vizi Fukuyamy nebo spíše o katastrofický scénář připomínající chmurné vize připisované proroku Nostradamovi.

(Autor je politolog)

Deregulace pokračuje

Datum: 14.12.2002
Autor: Jan Keller
Zdroj: Právo

O deregulaci slýcháváme obvykle v souvislosti se světovou ekonomikou. Mluví se o odbourávání celních bariér, obchodních tarifů, nejrůznějších cel a přirážek. Podle slovníku neoliberálů má deregulace sloužit rozvoji volného toku zboží, investic a kapitálu, což prý prospívá všem zúčastněným. Tato čistě ideologická obhajoba deregulací je stěží obhájitelná v kontaktu s realitou.

Pravidelně jsme totiž svědky toho, že za nepřijatelnou bariéru obchodování, kterou je třeba ve jménu svobody odstranit, jsou prohlašována práva odborů, vymoženosti sociálního státu, ale také třeba zákony na ochranu přírody a životního prostředí. Právě nedávno přijala Bushova administrativa deregulační opatření, kterým byli velcí znečišťovatelé životního prostředí v zemi zbaveni povinnosti instalovat nová čisticí zařízení. Deregulace, o níž se mluví, vůbec nebrání tomu, aby bohatí a mocní chránili i nadále své vlastní trhy, určovali jednou kvóty pro dovoz nerezových trubek, jindy zase pro import hovězího.

Uprostřed epochy deregulace jsou rozvojovým zemím i nadále stanovovány překážky pro proniknutí na světové trhy všude tam, kde by mohly ohrozit potřeby vývozu přebytků ze zemí bohatých. Za těmito absurdnostmi ekonomické deregulace však zcela volně, bez zábran a naprosto přímočaře probíhá deregulace (tedy odstraňování až dosud závazných norem a pravidel) v oblasti politické. Také zde slouží deregulace jednostranně těm, kdo mají moc a vliv. Projevem politické deregulace bylo právě tak bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, jako nasazení vojsk NATO v rozporu s vlastní chartou Aliance mimo území členských států.

Deregulace v oblasti politické má podobu porušování zásad, na nichž až doposud spočívalo mezinárodní právo a světová bezpečnost. Jakmile byla bez odporu překročena určitá míra rozvolňování závazných mezinárodních norem, proces deregulace se již nezastaví před ničím. Pokračuje vytyčením doktríny, podle níž mají některé země právo zaútočit jako první na jakoukoliv slabší zemi, pojmou-li vůči ní pouhé podezření. Pražská schůzka NATO zřejmě toto právo potvrdila, v tom bude její historický význam. Od pražského summitu však uplynul měsíc a politická deregulace mezitím dále výrazně pokročila.

Spojené státy a Velká Británie si činí právo zaútočit na Irák i v případě, že všichni ostatní budou přesvědčeni, že tentokrát již plní rezoluce OSN. Nejnovějším krokem deregulace je oprášení doktríny Spojených států o možném použití jaderných zbraní. To, co začalo v Jugoslávii (a na čem se od počátku ČR podílí), vykvetlo během tří let do závratné obludnosti. Světová velmoc otevřeně prohlašuje, že napadne jinou zemi na základě důkazů, které zná jen ona. Vyhrožuje masivním použitím jaderných zbraní, což není možné bez masakrů civilního obyvatelstva, a to třeba i v případě "napadení amerických bojových sil kdekoliv ve světě". Spojené státy se tak mimochodem veřejně přihlašují k užití prostředků, z něhož až dosud podezřívaly a obviňovaly pouze "teroristické státy".

Zatímco ekonomická deregulace umožňuje bohatým dávkovat přístup chudých na světový trh, politická deregulace dává těm nejmocnějším právo zaútočit jako první a právo nasadit zbraně hromadného ničení. Nelze si nepoložit otázku: Kolik členů má za této situace vlastně "osa zla"?

(Autor je sociolog)

Elektronický archiv deníku PRÁVO spravovaný společností NEWTON Information Technology, s. r. o.
http://pravo.newtonit.cz