Bohatí a chudí,
mimořádná příloha Lidových Novin
Lidové noviny 10.5.2001
Většina obyvatel CR považuje bohatství za nezasloužené. Devadesát procent lidí tvrdí, že platové rozdíly jsou příliš veliké
Jak je česká společnost na začátku třetího tisíciletí rozdělena z hlediska majetku a příjmů? Jak se situace změnila od roku 1989? Jak vnímají bohatí chudé a chudí bohaté? Dává společnost všem stejné šance? LN se pokusily na tyto otázky nalézt odpovědi.
O majetkovém rozdělení české společnosti není mnoho informací. A co víc, z těch, které existují, nelze podle sociologů žádnou považovat za spolehlivou. V Ćesku panuje závist a rovnostářství, a mnozí lidé svůj majetek tají, seč mohou. Dosahují v tom takové dovednosti, že i kdyby se bylo bývalo ĆSSD podařilo uzákonit povinná majetková přiznání, stejně by získané informace neodpovídaly skutečnosti.
Miimoto hodnota majetku sama o sobě poměrně málo vypovídá o tom, jak na tom domácnost doopravdy je. Jeden příklad za všechny: každý kdo má alespoň trochu slušný dům, je vlastně milionářem. Mnozí z majitelů pěkných nemovitostí ale kromě domu, pozemku, na kterém , stojí, a vybavení domácnosti nemají takřka nic: jezdí starou škodovkou a celá rodina je bez práce.
CO SI MYSLÍ BOHATÍ:
Jsme bohatí, protože jsme pracovitější a schopnější . Chudí ne)sou bohatí, protože mají špatnou pracovní morálku
CO SI MYSLÍ CHUDÍ:
Bohatí přišli k penězům nepoctivě. Za chudobu může špatný společenský systém.
Mnohem dostupnější jsou údaje o příjrnech domácností. Z hlediska diferenciace příjmů se Česká republika podle sociologa Jiřího Večerníka už dostala na obvyklou "západní" úroveň (s výjimkou liberálních zemí, například USA či Británie). "Příjmy nejvyšší desetiny domácností jsou zhruba pětkrát vyšší než v nejnižší desetině," říká Večerník.
Máme se lépe, nebo hůře než před rokem 1989? Jak kdo, zní logická odpověď. Důležitější než samo bohatství či chudoba (jde o značně relativní pojmy) je ovšem podle sociologů jejich vnímání společností. A zde je kámen úrazu.
V Česku se totiž postupně vyvinuly dva jasné a nesmiřitelné pohledy: Jeden pochází "zdola" (tedy od těch, kteří se považují za chudé a neúspěšné) a druhý "shora" (z hlediska bohatých a úspěšných). A ty poskytují značně neradostný obrázek: "Viděno zdola, je zdrojem bohatství nepoctivost a neoprávněné výhody, viděno shora jsou to lepší schopnosti a větší pracovitost. Pokud jde o chudobu, zdola je na vině špatný společenský systém, shora pak špatná pracovní morálka chudých," říká Većerník.
Kterému z těchto pohledů více odpovídá skutečná situace ve společnosti? Každému trochu a žádnému úplně. Je jasné, že mnozí zbohatlíci se rekrutují z podivných vrstev společnosti a svého majetku nabyli způsobem nemorálním, ne-li trestuhodným. Je ovšem také řada lidí, která byla v průběhu uplynulé dekády "správným člověkem na správném místě ve správný čas". Měli tedy pří=, slušné předpoklady, naskytla se jim šance, oni se jí chytili a už (za cenu mnohých obětí). ji. nepustili.
Ani chudí nejsou všichni z jednoho pytle. Kromě těch, kterým se nechce pracovat (a z nichž mnozí dovedně využívají sociálního systému ve svůj prospěch), sem patří velká skupina lidí, kteří si svůj stav nezavinili. Jde hlavně o nezaměstnané, kteří po krachu svého zaměstnavatele (nebo neúspěchu v podnikání) nemohou ve svém regionu sehnat odpovídající práci. Stěhování za výdělkem je přitom v české koflině představa z říše snů, protože tam, kde je práce, je nedostatek bytů.
A pak jsou tu ti, kteří z různých důvodů v současné době (nebo dokonce už vůbec) pracovat ne
mohou nezávisle na nabídce na trhu práce. Podle Sociologického ústavu Akademie věd České republiky jsou totiž nízkou životní úrovní ohroženy zejména neúplné rodiny" mladé rodiny s dětmi a osamělí nepracující důchodci. Mnozí z nich žijí vysloveně ve stavu materiální nouze. Za ten považují sociologové situaci, kdy se domácnosti nedostává peněz na nákup potravin. V případě osamělých matek i v případě důchodců jde především o ženy (jednak žijí déle, a jednak počet mužů-samoživitelů je v Ćesku zanedbatelný).
Aby lidé lépe přijímali sociální a ekonomické nerovnosti, musejí mít podle sociologů pocit, že všichni mají stejnou šanci na úspěch. Jinak řečeno, že každý, kdo prokáže schopnosti ći talent a vynaloží dostatečné úsilí, bude odměněn. "Jsou-li považovány za nespravedlivé, mohou i malé nerovnosti vyvolávat velké napětí," tvrdí sociolog Petr Matějů.
V této zásadní otázce se Česká republika vyspělým zemím spíše vzdaluje. Na Západě věří v rovné příležitosti polovina lidí, v Ćesku jen čtvrtina. A situace se'zhoršuje: v roce 1991 věřilo, že uspět může každý, kdo se bude opravdu snažit, přes čtyřicet procent obyvatel ČR. Dnes považuje většina Čechů bohatství za nezasloužené a devadesát procent lidí si myslí, že platové rozdíly jsou příliš velké.
Navzdory panující představě nezačala česká společnost směřovat k negativnímu vnímání sociálních rozdílů až s vítězstvím sociální demokracie ve volbách Zlomem byla polovina devadesátých let, kdy už bylo vidět, že ne kdo chce, zbohatne, a kdy se mnozí přes svou snahu ocitli v sociální pasti.
Podle sociologů ale nelze přeceňovat ani hluboce zakořeněné rovnostářství, které v Česku panuje snad již od dob národního obrození.
Miroslav Melichar