Socální stát je na rozdíl od post-občanské společnosti blbost. Čí?

Zmínka o zabezpečení společenského postavení občana jako jednotlivce státem - sociální stát - je pro liberály červený hadr v aréně.

Myšlenkový pochod je jednoduchý. K realizaci záměrů sociálního státu, byť v minimálním rozsahu, jsou zapotřebí peníze. Ty stát získá za prvé od podnikatelů v lepším případě zdaněním, v horším případě zestátněním, přičemž podnikatelé mají svoje, jak už dobře víme, poněkud odlišné představy, jak s penězi zatočit. Za druhé může stát sám podnikat, ale pak jako kapitalista s velkým kapitálovým zázemím nemusí podnikat příliš rentabilně, jak už taky dobře víme, ale přesto klidně převálcuje jakéhokoliv podnikatele, ať se chová sebetržnějí. Za třetí získává peníze od občanů zaměstnanců samotných. Pán dal, Bůh vzal! Takže sociální stát je z hlediska tržní ekonomiky blbost.

Když řekneme A můžeme taky klidně říci i B. Čí blbost?

Mladoboleslavská automobilka bývá označována za tahouna ekonomiky, jak co do obratu, tak exportu. Přesto neustále slýcháme plamenná varování, jako že abychom se nestali vrakovištěm Evropy. Což už jsme se nicméně stali. A ať převracíme argumenty jakkoliv, jeden fakt je neoddiskutovatelný. Pro občana nejvýhodnější poměr mezi průměrným platem a cenou automobilu nižší střední třídy byl někdy v roce 1987. A tak to taky zůstalo.

Když hovoříme o průměrném platu v téhle zemi tak hovoříme o asi tak 260 Euro čistého. Ovšem za to si zboží v odpovídající užitné hodnotě nepořídíte ani náhodou. V každém výrobku či službě je totiž další daň, zisk výrobce a dlouhého řetězce obchodníků. Z hrubého platu 14 000 Kč pořídíte zboží reálné užitné hodnoty 4500 Kč, po evropsku 150 Euro. No a to už je srab a neštovice a že není ekonomika v lepším stavu je v prvé řadě věcí českých podnikatelů a s nimi spjaté politické elity.

Hvězdné uskupení „skutečných továrníků“, multimilionářů, kterým dali novináři infantilní, leč familiérní přezdívky, snad aby je více přiblížili lidu: nemilovaný monopolista – Babiš, drtič – Sýkora, lovec lvů – Kavánek, stabilizátor – Otava, duhový kovboj – Míl, kmotr od mléka – Teplý, utajená síla – Klíma, pan duty free – Šimáně, ocelový Tomáš – Chrenek, švédský stavitel – Burda, golfista – Krajný, pan továrník – Juříček, new economy man – Staněk, pan sázkař – Randa, velkoapatykář – Michal, pivní skaut – Boček, bratři Earpové – Květ, neutronový Petr – Šmída, rázná plynařka – Vitásková, korunobijec – Kulhánek a další, sice jistě zmůže leccos, postavit ekonomiku na nohy však – nikoliv. Tu a tam se sice místo zelené louky objeví supermarket, častěji však místo fabriky – „zelená“ louka. Jenže kapitalizmus není hrstka multimilionářů. Tam kde selhala podnikatelská elita se svou všemocnou rukou trhu, a ta už dostala v minulosti volnosti víc než dost, obrací se občan na stát, potažmo elitu politickou. Ta už ovšem dostala v minulosti volnosti také víc než dost a dokázala leccos, postavit ekonomiku na nohy však- nikoliv.

Úvahy o zabezpečení společenského postavení občana jako jednotlivce státem hned tak z našich myšlenkových schémat nezmizí. A když ne trh tak liberálové, kdzž ne liberálové tak extrémisté, na plnou hubu levicoví, tedy komunisté. Jsou chápáni stále více jako nástroj pomsty nebo hrozby. Hrozba občana občanem. Deset let hysterie svědčí o tom, že účinná. Takže hned tak nezmizí také.

Jestli budeme mít k zajištění životních potřeb měsíčně reálně 150 nebo 1500 Euro je věcí jen podnikatelské vrstvy, a ta si také sama přeje, aby to bylo výhradně v její režii. Kdyby to bylo těch umrněných1500 na sociální stát a komunistický skansen si nikdo ani nevzpomene A tak lze jen dodat - každý svého štěstí strůjcem. Konec konců je to tržně pravicový přístup.

Je vůbec v rámci liberálně tržní ekonomiky recept na řešení tohoto paradoxu aniž by se zpronevěřila svému ideálu neviditelné ruky trhu? Možná ano.

Severozápadní elektrárenská zjistí, že jí Severozápadní univerzita (nebo třeba taky Severní nemocnice) dluží miliony za její bzučivé zboží a - neplatí. Nemá z čeho.Dobře pánové, buď zaplatíte, nebo půjdete do konkurzu, anebo dovolíte našim expertům, aby se podívali jak to tam hospodaříte! Pánům profesorům (nebo doktorům) se to jistě moc líbit nebude ale Elekrárenská má peníze a – moc. Nemusí se to jistě líbit ani politikům – kdo ví, jak v tom byli namočení? Jenže Elektrárenská nesleduje samaritánské, altruistické či snad dokonce sociální cíle – Vzdělání všem a lidu zdraví! Elektrárenské by se vůbec nehodilo, kdyby se region vylidnil a poslední zhasnul. Bylo by po trvale udržitelném růstu, že jo manageři?

Bohužel pravicová elita, kterou jsme doposud volili a která chutě billboarduje o další místo na slunci, k tomuhle vůbec, ale vůbec, nedorostla.

Žijeme v době, kdy slůvko post patří k základní výbavě všech vzdělanců i postvzdělanců. Je to doba postindustriální, postkomunistická a postmoderní. Jen málo se však uvažuje o tom, zda by již nebylo na čase začít mluvit také o nástupu doby postobčanské. Dost možná by právě toto označení vyjádřilo povahu reality, kterou právě prožíváme, ze všech nejvýstižněji.

Občan, který stál historicky v základu občanské společnosti, měl dvojí rozměr. Současně to byl citoyen , tedy občan svéprávný a emancipovaný, jehož názor a mínění se stávají oporou svobodné společnosti, a zároveň to byl bourgeois , tedy občan zajištěný, solventní a blahobytný, jehož aktivity se stávají základem svobodného podnikání.

I když se občas stávalo, že občan-citoyen byl chudý jako kostelní myš a občan-bourgeois neměl zrovna žádný názor, který by mohl svobodně hájit, v zásadě platilo, že obě kvality se na počátku do značné míry překrývaly a doplňovaly. Zlatou dobou svobodných občanů se stalo - bylo to již mnohem později, teprve ve druhé polovině dvacátého století - třicet tučných poválečných let.

Tehdy bohatý sociální stát umožňoval při prakticky plné zaměstnanosti žít i námezdním pracovním silám z jejich příjmů na buržoazní úrovni. Pokrok však nelze zastavit a právě pokrok vědy a techniky na straně jedné a rozvoj globalizované ekonomiky a světového trhu na straně druhé dávají podnět k úvahám o nástupu postobčanské společnosti.

Experti a diletanti

Názor každého občana má (alespoň podle učebnic občanské nauky) naprosto stejnou hodnotu. Není to sice tak úplně pravda, ale děti se to tak pro jednoduchost učí.

Teprve později, chtějí-li coby mladí aktivisté prosadit svůj názor v rámci některého z občanských hnutí, s překvapením zjišťují, že být občanem ve vysoce technizované a komplexní společnosti zase tak mnoho neznamená. Kolika občanů je vlastně zapotřebí, měl-li by jejich hlas mít při rozhodování o atomové elektrárně stejnou váhu jako názor jediného atomového fyzika? A o čem mohou občané skutečně samostatně rozhodovat, přičteme-li k příliš složitým otázkám jaderné energie také problémy klonování, geneticky upravených plodin, globálních klimatických změn, úbytku ozónu ve stratosféře, ale též třeba rozhodování o využití krajiny, úvahy o vhodném umístění supermarketů a mnohé, mnohé další? Mohou si stavitelé dálnic anebo přehrad vůbec dovolit brát vážně mínění obyčejného občana při posuzování míry užitečnosti či škodlivosti svých mamutích staveb? A mohou takového občana brát vážně třeba chemici, chtějí-li kvalifikovaně posoudit nebezpečí emisí dioxinu v případě stavby nové spalovny?

Rozvoj expertního vědění dalekosáhle znehodnotil váhu sice svobodného, leč nekvalifikovaného názoru a občan laik se nepozorovaně, avšak nevratně stává rukojmím občana vědce. Zbyla mu jen víra v kompetentnost odborníků, kteří rozhodují o tom, co může běžný člověk jíst, co pít, jak často a jak hluboce by se měl nadechovat v době inverzí. Občan může ve všech těchto oblastech, jež se ho přímo dotýkají, zajisté svůj názor zcela svobodně vyjadřovat. Musí si jen dávat dobrý pozor, aby ho přitom nezaslechl žádný expert. Mohl by ho snadno ztrapnit a zesměšnit, podobně jako atomový fyzik, který o odpůrcích jaderné energie jednoduše prohlásí, že by jim ve škole nedal ani zápočet. Kolik Černobylů musí vlastně vybuchnout a do které generace musí jejich následky populaci postihnout, aby se experti shodli, že riziko je pro občany se zápočtem i bez něho až příliš veliké?

Expertní vědění znehodnocuje občanské kvality v jejich prvém rozměru, kdy občan by měl vystupovat jako svéprávný citoyen. A pokud by byl politický řád opravdu důsledný, musel by všechny laiky, kteří nejsou experty ani přes jadernou energii, ani přes genetiku, molekulární chemii či mikrobiologii, jednoduše prohlásit za méně hodnotné a v daných oblastech za nesvéprávné.

Protože takové řešení by bylo občansky nedůstojné, řeší se vztah mezi laiky a odborníky jednoduchým kompromisem: pokud občan s odborníky plně souhlasí, ponechává se mu iluze, že vlastně i on svým způsobem rozhoduje. Avšak i v případě, že by s nimi rozhodně nesouhlasil, má řadový občan ještě určitou volbu. Může se zcela podle svého gusta považovat buď za blázna, anebo za hlupáka. Zůstává čistě jen na něm, kterou možnost si vybere. Do této svobodné volby mu žádný expert nemluví.

Magnáti a příštipkáři

Ve svém druhém rozměru občan původně vystupoval jako zajištěný bourgeois, který je pánem ve svém vlastním domě a ve své domácí firmě.

Moderní demokracie nebyla postavena jen na předpokladu, že každý občan je kompetentní ve vyjadřování svých názorů.

Spočívala také na předpokladu, podle něhož se svoboda názorů pojí se zajištěností postavení. Demokracie byla budována jako systém pro ty, kdo si dokáží obstarat obživu, ať již jako podnikatelé, anebo jako jejich zaměstnanci.

Vývoj ekonomiky v poslední čtvrtině dvacátého století opět připomenul, že tento samozřejmý předpoklad demokracie nemusí být ani zdaleka samozřejmostí. V nejvyspělejších společnostech výrazně vzrostly počty marginálních, tedy těch, kteří se na samém okraji společnosti ocitli bez vlastních prostředků. Vzrostly také počty nezaměstnaných včetně dlouhodobě nezaměstnaných. A ještě výrazněji vzrostlo množství těch, kdo mají třeba i proti své vůli neplnohodnotnou práci na dílčí úvazek a omezenou pracovní dobu.

Jen ve Velké Británii mezi ně patří polovina zaměstnaných žen a více než třetina pracujících mužů. To všechno lze samozřejmě odbýt bonmotem či žertem: V jedné americké restauraci spolu hovoří - v Clintonově éře - dva demokratičtí politici. "Podařilo se nám vytvořit osm miliónů nových pracovních příležitostí," konstatuje jeden z nich. "Ano, pánové," zareaguje obsluhující číšník, "já sám z nich mám tři a nemohu uživit rodinu."

Lze se však také tázat zcela vážně spolu s německým sociologem Ulrichem Beckem: Jak dlouho bude ještě možná demokracie poté, co ze společnosti začne mizet práce? Mohou se lidé, kteří nemají plnohodnotnou práci, ještě vůbec považovat za plnohodnotné občany? Anebo jsou to už jen jacísi občané na dílčí úvazek a na dobu omezenou? Sociální stát ještě donedávna umožňoval žít dělníkům a zaměstnancům buržoazně z jejich mzdy či platu. Dnešní útoky na sociální stát jsou v tomto smyslu útokem na samotné předpoklady občanství a je zlověstné, že tyto útoky s rozvojem globalizace sílí. Není to nijak náhodné.

Zatímco i bohaté státy mají potíže, chtějí-li zároveň nalákat cizí firmy na velkorysé úlevy a zároveň podržet v zemi dosaženou úroveň sociálního zajištění, magnáti globalizace mají dostatečně velký vliv na to, aby mohli dávkovat obyčejným občanům, zaměstnancům i podnikatelům míru jejich zajištěnosti, solventnosti a blahobytu. Podobně jako může občan-citoyen uplatňovat své názory jen ve škvírách, v nichž expertům nestojí za to formulovat svůj vlastní náhled, podobně se občan-bourgeois uplatní se svým podnikáním jen ve škvírách, v nichž se nadnárodním společnostem nevyplatí obsadit trh. V prvém případě se z občanů stávají jen jacísi subdodavatelé mínění, ve druhém jen subdodavatelé nasmlouvaných polotovarů a vyžádaných služeb.

O konečném osudu svého skromného příspěvku, jenž jim byl blahosklonně povolen, jedni ani druzí nerozhodují. Jejich vyjednávací pozice stále více slábne. Opět však neztrácejí zcela svou svobodu. Mají přece plnou volnost iniciativně se proměnit ve vysoce flexibilní a snadno programovatelné nástroje na vydělávání peněz. Pokud bude sociální stát dále chátrat, právě tato svoboda, která není ničím jiným než poznanou nutností, mnohým umožní unikat i po celou další sezónu před propastí chudoby.

Mírotvůrci a kazisvěti

Občanská veřejnost pozvedala historicky ještě zcela nedávno svůj hlas ve jménu míru a proti nesmyslnému válčení.

Také tato funkce nyní z její agendy mizí. Poprvé v dějinách jsou otázky války a míru konečně v rukou spravedlivých. Vznikl prostor pro vedení asymetrických válek, kdy jedna z bojujících stran je již napřed odsouzena k potupné porážce a druhá k o to slavnějšímu vítězství. Takto vedená válka přináší dokonce více jistoty než mír, který bývá doprovázen finančními, hospodářskými a sociálními krizemi.

Ty mohou být zbrojením a následným válčením snadno překonány. Za této situace by byly jakékoliv protiválečné aktivity občanské společnosti vlastně naprosto absurdní a nejeden bývalý pacifista si to stačil naštěstí již uvědomit. Proti válce je přeci smysluplné bojovat jedině tehdy, hrozí-li nebezpečí, že padouch nakonec přece jen vyhraje. Je-li však taková možnost naprosto vyloučena, jsou-li všichni padouši spolehlivě poraženi již dopředu, ještě než jsou chirurgicky aplikovány první kazetové bomby a hlavice s ochuzeným uranem, pak by byl každý protest proti válce jen bláhovým odsouváním jejich zaslouženého osudu. Takový protest by vlastně jen odsunul trvalý mír, který nás po posledním vyhraném tažení tentokrát již zaručeně čeká.

Protiváleční aktivisté tedy protestují koneckonců proti tomuto definitivnímu míru a takové protesty, to dá rozum, nemůže žádný humanista a mírotvůrce ani při nejlepší vůli tolerovat. Smysluplně nelze pozvednout hlas občanského protestu ani proti používání zbraní, jež jsou zakázány mezinárnodními úmluvami, jako jsou kupříkladu právě zmíněné kazetové bomby či nášlapné miny. Rozšiřování tohoto humanitního arzenálu je ve skutečnosti jen dalším příspěvkem k obecnému trendu deregulace, tedy vcelku zákonitého procesu, který na všech stranách přispívá ke zvyšování svobody a prosperity. Občanská společnost, jež by chtěla protestovat proti svobodě a prosperitě, by diskreditovala jen sebe samu. Podala by tak pouze další důkaz krajní žádoucnosti nástupu společnosti postobčanské.

Zasvěcení  a nepovolaní

Ideálem občanské společnosti bývala rovnost.

V rámci informační společnosti je však obtížnější než kdy dříve zajistit rovnost v přístupu k informacím. A tak platí, že děje-li se něco důležitého kdekoliv na planetě, třeba na Balkáně, v Palestině nebo ve Střední Asii, hlavním argumentem v diskusi bývá jednoduchá otázka: "A byl jste tam vůbec? Pokud ne, raději se do debaty zasvěcených ani nepleťte."

Takový argument by mohl udivit jen naprostého naivku, který se domnívá, že informační společnost je zde od toho, aby občané věděli pravdu i o věcech, které si pečlivě neprohlédli na vlastní oči a vlastníma rukama neosahali. Takto však informační společnost ani náhodou nefunguje. Tato společnost má své jméno od toho, že právě informace se v ní stávají nejvýznamnějším strategickým zdrojem.

A žádná společnost nemůže své strategické zdroje poskytovat příliš rovnostářsky. Pak by to totiž už nebyly strategické zdroje. Ve spojení s ekonomickou globalizací vytvořila informační společnost z celého světa jednu velkou vesnici. A je to vůbec první vesnice v lidských dějinách, ve které prostý občan nechápe, co se to děje přímo na návsi či hned za jeho humny. Nemá k tomu dostatek informací.

Profesionální globální myslitelé ho sice pravidelně vyzývají, aby se směle vyjadřoval k problémům celé zeměkoule, on však zatím přestává rozumět i tomu, co se děje přímo v jeho nejbližším okolí. To je totiž stále více formováno tlaky, jejichž počátku ani konce nikdo z globálních vesničanů nedohlédne. Je například příchod cizí firmy, která se usadila ve vsi hned vedle jeho parcely, velkým požehnáním anebo spíše velkou pohromou? Těžko říci. Závisí to na spoustě věcí: na budoucím vývoji na vzdálených burzách, na vývoji poptávky na jiných kontinentech, na skutečných podmínkách, na něž byly vázány investiční pobídky, kterými stát cizí firmu právě na tento grunt přilákal.

Občan má pochopitelně plné právo ustavičně se po všech těchto informacích pídit. Problém je v tom, že část takových informací je obchodní tajemství, další část je výrobní tajemství, něco je bankovní tajemství a zbytek - úřední tajemství. A informační společnost zde rozhodně není od toho, aby každému na potkání svěřovala svá nejdůvěrnější tajemství.

Hmatatelní  a neviditelní

Občanská společnost se skládá z občanů. O tom není pochyb. Z čeho jsou však složeny všechny ty tlaky, na které občané z masa a kostí reagují a s nimiž se potýkají?

Ve stále více deregulovaném světě mají tyto síly podobu složitých sítí smluv, konvencí a ujednání, které vznikají v kabinetech ekonomických expertů. Občan laik nemá na těchto jednáních co dělat. Může jen v televizi sledovat slavnostní ceremoniály, kdy hlavy států na velkých světových summitech ve světle reflektorů vyhlašují to, co jim experti předepsali a před zasedáním nadiktovali. Deregulovaný svět neznamená automaticky více svobody, více volby a více volnosti. Deregulovaný svět znamená, že již naprosto nikdo nenese odpovědnost za tlaky, jimž se občané v každodenním životě podřizují.

V deregulovaném světě nemůže za propouštění lidí z práce ani majitel firmy, ani akcionáři, ani manažer, tím méně pak státní moc, parlament či politické strany. Kdo za to může? Nehmotný imperativ světové konkurenceschopnosti. A každý občan má ve svobodné společnosti nikým nezpochybňované právo jít si na tento abstraktní princip stěžovat, kamkoliv se mu zlíbí. Může jít opravdu kamkoliv, vyjde to zaručeně nastejno. Hlavním přínosem deregulace je zrod čistě jen virtuální odpovědnosti. Plnou virtuální odpovědnost za světovou prosperitu nese, jak známo, neviditelná ruka trhu. A pokud se prosperita náhodou nedostaví, neviditelná ruka jen lhostejně mávne sama sebou.

Jak bojovat proti přehmatům něčeho, co je dočista neviditelné? To je vážný problém sociálních hnutí. Stejně neviditelná jsou nová technologická rizika. Atomové záření, geny, freony, skleníkové plyny, ozónová díra - nic z toho běžný občan v životě neviděl.  Mocné síly, které hýbou světem, jsou neviditelné stejně tak jako elektronické impulsy, které přenášejí v okamžiku miliardy spekulativního kapitálu mezi burzami různých kontinentů. A to vše je stejně neviditelné jako nejnovější a nejničivější válečné bombardéry, jejichž bomby dopadnou dříve, než oběť zaslechne jejich hluk.

V dobách, kdy moc měla ještě pevné a masívní obrysy státních hranic, vypadala občanská společnost proti ní velice pohyblivě, svěže a vitálně. V půtkách s masívní státní mocí získávala svou pružnost a dynamiku. Dnes, když se moc dokonale zneviditelnila, opustila hranice států a volně přeskakuje na displejích počítačů digitálního kapitalismu, vypadá najednou občanská společnost podivně staticky, nemotorně a těžkopádně. Také zde se o slovo hlásí společnost postobčanská. Sluší jí virtuální podoba, která zvláště dobře vyniká v podání televizního média.

Působivé záběry na profesionální mudrce, kteří kdesi na zámku u bohatě prostředného stolu občansky řeší problémy světové bídy. Tiskové konference osobností, které se staly osobnostmi proto, že se s nimi pořádají tiskové konference. Snahy politických stran využít k získání hlasů kromě mažoretek, sportovců, oblíbených zpěvaček, komiků a bavičů také vybrané profesionální občany. Tím vším se hlásí o slovo postobčanská společnost. Lze ji budovat mnoha různými způsoby.

Čím větší je bezmocnost řadových občanů konfrontovaných s neviditelnými riziky, tím viditelnější a nápaditější symboly (post)občanské společnosti. Řadový občan nemůže sice příliš mluvit do rozhodování expertů, nemůže nijak ovlivnit, v jakém poměru mu tržní magnáti namíchají do sladké odměny jeho nákupů pálivou tržní nejistotu, nemůže ani ovlivnit tempo deregulace nástrojů prosperity a už vůbec neovlivní zrůdnou deregulaci nástrojů hygienického zabíjení.

Nevidí do laboratoří odborníků, nevidí do pracoven ekonomických magnátů, nevidí do bunkrů mírotvůrců. Zato však může sledovat přímo na obrazovce svého barevného televizoru vybrané kariérní občany. Jsou čas od času mediálně předváděni, snad aby budili iluzi, že dobrý občan ještě žije. Jsou sice právě tak bezradní jako obyčejní lidé, dokáží však působit uklidňujícím dojmem. Z hlediska expertů, magnátů i generálů jsou sice právě tak málo směrodatní jako všichni ostatní laici, ani v nejmenším si to však nepřipouštějí. Díky tomu jsou přímo předurčeni, stát se těmi nejlepšími představiteli nefalšované a autentické postobčanské společnosti.
Právo, 11.5.2002, Salon

Zachránilo nás povědomí občanů, že o mimořádných situacích má být veřejnost informována, a také profesionalita novinářů. Nebýt toho, neproklouzla by z Vojkovic u Ostrova nad Ohří, kde se v pátek ráno srazil nákladní vlak s vlakem s americkými tanky, obrněnými transportéry a vojáky, ani jedna informační myš.

Kromě stručné policejní zprávy zprvu odmítaly státní instituce, tedy policie, armáda, hasiči a České dráhy, poskytovat jakékoliv informace a američtí vojáci místo hermeticky uzavřeli.
Následky jsou vážné. Jaká jsou preventivní opatření pro další manévry a pro zbytek cvičení na Doupově, které si už ve středu vyžádalo život jednoho amerického vojáka?

Občane, neptej se po podrobnostech, vždyť nás ohrožuje bin Ládin. Všichni jsme přece souhlasili s tím, že po loňském 11. září nebude už nikdy svět takový, jako dříve. Tak tady ta omezení máme. Že se to někdy začíná podobat režimu, a nejen utajovacímu, jemuž jsme před lety dali v celé východní Evropě vale? Kdo to říká, je zaujatý vůči těm, kdo dnes chtějí jen občanovo dobro, a měli bychom si na něj posvítit. Dnes je to něco jiného než tenkrát, kdy se jménem jiných ideálů určovalo, co je zájmem pracujících. Je to ale opravdu něco jiného?
Přemrštěné utajování je jev obecný, netýká se zdaleka jen armády. Pilně ho pěstuje policie, tendence k němu mají i další státní orgány. Paragrafů neznalý občan není s to čelit často nesprávným a demagogickým poukazům na zákony -- například o utajovaných skutečnostech, o ochraně osobních údajů, na trestní řád - a hlavně na různé vnitřní předpisy. Výmluv, zastírajících protiústavní porušování jak práva na informace, tak i povinnosti orgánů státu a samosprávy o své činnosti informovat, není ale někdy ani třeba. Někteří lidé -- naštěstí jich ubývá -- se stále drží představy, že kdo má úřad, má také moc a on sám o všem rozhoduje.

V jaderné energetice propracovali firemní i státní činitelé metody, jimiž utajují to, že něco utajují, protože informování je přece jen pod dohledem mezinárodní veřejnosti a dotěrných ekologů. Prověrky úředníků a dalších osob, které se mohou seznamovat s utajovanými skutečnostmi, jsou podle platného zákona nesmyslně rozsáhlé a zasahují do základních práv lidí. Například do práv rodinných příslušníků, kteří o prověrce nevědí. Nebo do práv obhajoby, pokud by prověrka byla povinná i pro advokáty hájící některé věci, jak to zatím chce Sněmovna.
Ministerstvo zahraničí si nechalo loni v říjnu schválit vládou nařízení, že bude utajovat "citlivé, bezpečnostní a ekonomické informace z oblasti mezinárodních vztahů". V tomto resortu se tak stal zbytečným zákon o utajovaných skutečnostech, který je vládním nařízením prováděn a který ústavním způsobem vymezuje rozsah těchto skutečností; vládní nařízení má upravit jen podrobnosti. Nyní platí, že utajeno bude to, o čem rozhodne ministerstvo podle svého uvážení. Vládní nařízení si v zájmu uplatňování ústavního práva na informace zaslouží ústavní stížnost.

Snad by nám mohli pomoci politologové a sociologové svými průzkumy. Měli by vysvětlit, do jaké míry je utajování zakořeněným zvykem z předlistopadového období, do jaké je vyžadováno samotnými Američany a NATO, a do jaké je nezbytným projevem vojenských, bezpečnostních či jiných rizikových činností, které nejsou podrobeny veřejné, demokratické kontrole.

Často budou v různé intenzitě působit všechny tři faktory. Poznáme-li je v jejich souvislostech, lépe se zbavíme nánosů totalitární minulosti, odmítneme tlaky nového Velkého bratra a najdeme čas a prostředky na to, co demokracie potřebuje jako sůl -- veřejnou kontrolu a mechanismy, zajišťující právo na svobodu slova.
A pokud jde o železniční neštěstí ve Vojkovicích, měli by při interpelaci ve Sněmovně ministři obrany, dopravy, vnitra a zahraničí vysvětlit, zda americká armáda má právo neprodyšně obklíčit místo železničního neštěstí a bránit informování veřejnosti. Když už se hovoří o státních (anglicky: národních) zájmech.
Právo, 11.5.2002