Václav Bělohradský k signatářům Impulsu 99

po téměř dvě století hráli intelektuálové, zejména spisovatelé, výjimečnou roli v boji o náš demokratický národní stát a svobodný veřejný prostor. Rok 1989 se zdál být šťastným zakončením velkého příběhu o intelektuálech angažujících se v boji za spravedlnost a demokracii.

Byla to iluze. Devadesátá léta se prudce rozběhla novým směrem, kterému říkáme globalizace. Označujeme tím slovem konec první průmyslové modernosti, jejímž jádrem byl národní teritoriální stát, který se po 2. světové válce postupně vyvíjel

v demokratický stát sociální. Ve státních školách se obyvatelé určitého území učili považovat se za příslušníky ,jednoho národa", jehož sjednocujícím principem není loajálnost vůči rodině a klanu, ale vůči jednotnému kulturnímu modelu, který vytvořili a legitimovali intelektuálové. Angažovaní intelektuálové patří neodmyslitelně k první modernosti:-"Chce-li být společnost slyšitelná, musí dát hlas spisovateli, jehož výsadou je být jejím srdcem a hněvem" - řekl Jan Procházka na sjezdu spisovatelů v roce 1967.

Globalizace přinesla velkou kulturní diskontinuitu, novou neprůhlednost, planetární pluralitu a mobilitu informací, obrazů, zboží a lidí, vyprázdnila národní stát a škrtí jeho demokratickou verzi - stát sociální. Rozpoutala konflikty, které jsou dnes tím, čím byl "třídní boj" včera, s tím rozdílem ale, že globální kapitál dnes nemá žádného globálního protihráče, jakým byla například organizovaná dělnická třída či po 2. světové válce demokratický sociální stát.

Globalizace je také epochou, v níž se stále silněji prosazuje vědomí toho že největším problémem naší doby je dramatický rozpor mezi logos a bios, mezi vědeckotechnickou průmyslovou racionalitou a životem na planetě Země. Boj o ekologicky inspirovanou etiku se stává postupně hlavním sjednocujícím motivem vznikajícího post-nacionálního planetárního veřejného prostoru. Rozpor mezi bios a logos je osudovým rozporem evropské civilizace, jde s námi už od řeckých a křesťanských počátků. Každý z nás v nějaké míře ví z vlastní zkušenosti, že konflikt mezi "intencemi systému a intencemi života" nás vláčí ke katastrofě zcela nových a těžko představitelných rozměrů.

Vaše výzva je velmi aktuální, ale také velmi nedostatečná. Řekl bych, že je sama jen jedním z příznaků nemoci, kterou chce léčit - uzavírání veřejného prostoru demokracie. Vyzýváte například politiky, "aby se konečně začali zabývat reálnými problémy naší země a nezaměřovali se pouze na mocenské hry". Je jistě posláním intelektuála angažovat se v boji proti vytlačování reálných problémů z veřejného prostoru, proti jeho kolonizaci stranickými zájmy a planetárními hollywoodskými stereotypy. Co jsou ale reálné problémy?

Lidové noviny obsáhle citovaly z článku britského listu The Guardian věnovaného důsledkům globálního oteplování planety, které probíhá rychleji a ničivěji, než se předvídalo: hroutí se arktický ekosystém, přírodní katastrofy v roce 1998 si vyžádaly více obětí nežli všechny války a konflikty na celém světě, již dvacet pět miliónů lidí vyhnaly změny životního prostředí z domova, dopady globální změny klimatu jsou nejzávažnější pohromou v dějinách lidstva. Kdo je způsobuje, dopouští se genocidy: Používání aut a létání přes Atlantik je stejně nemorální jako vraždění a zneužívání dětí. Podle World Watch Institute se od roku 1950 "spotřebovalo více zboží a služeb než po celý zbytek lidské historie. Kdykoliv se ovšem začne toto hrozné kolo neštěstí zpomalovat, vlády spěchají, aby jej opět popohnaly, aby nás přesvědčily, že máme konzumovat stále víc". Také nedávný mezinárodní botanický kongres varuje: Nezmění-li se přístup lidí k životnímu prostředí, zmizí za půl století dvě třetiny existujících rostlinných druhů. Padesát pobřežních oblastí na světě je už mrtvých, největší z nich je Mexický záliv udušený chemikáliemi zanášenými tam řekou Mississippi.

Nahraďme ve vaší výzvě malé z ve slově "země" Z velkým a dostaneme přesnější představu o tom, co jsou reálné problémy jimiž by se měli politici zabývat v této pozdní průmyslové době. Malé z ve formuli "naše země" dělá z vaší výzvy pouhé pokračování "nevěcného hašteření politiků", jehož jste jako intelektuálové právem syti.

Vaše pojetí "reálných problémů naší země" jako něčeho, co vyřeší "brzká integrace" do "evropských struktur", není než výrazem vašeho euro-amerického civilizačního šovinismu. Největším reálným problémem "naší Země" jsou přece ty struktury samy, jejich zavilý "samopohyb", imperialismus a "vyprazdňující jazyk", který Václav Havel nazval "ptydepe". Struktury fungují a co funguje, chce sousedit zase jen s něčím, co funguje, dotek nefungujícího ruší. "Ano; lidé spěchají jakoby bez cíle, spotřebovávají věci, které jinde ani neznají, ale tento svět, svět civilizace, funguje.

O tom druhém, který začíná o několik kilometrů východněji, se to říct nedá" - tak shrnuje Matěj Spurný v Lidových novinách své zkušenosti z Podkarpatské Rusi. Často slyším citovat větu, kterou prý španělský ministerský předseda Aznar řekl ministru Janu Kavanovi: "Přeme se v EU, mnoho věcí, se nám nelíbí, ale vně EU je strašná zima." Dobrá ilustrace imperialismu struktur: Integruj se, Evropane, nebo zmrzni!

Chcete také pečovat o "kulturu vztahů mezi lidmi". Co to znamená u době planetární mediální moci USA, jejímž příkladem je u nás třeba TV Nova? I planetární trh s hollywoodskými banalitami je euro-americkou strukturou; do níž se musíme integrovat. Prospěje to "kultuře vztahů mezi lidmi"? Samopohyb euro-amerických struktur, který do sebe vsává celou naši kulturní a morální tradici, naše ideje a naše těla, je sám největší hrozbou pro naši Zemi.

Účinný impuls k "řešení reálných problémů naší Země" by neměl nabádat k rychlé integraci do euro-amerických struktur, ale přispět naopak k větší slyšitelnosti hlasů z vnějšku struktur v našem veřejném prostoru.

Spíše než k odpovědi na "otázky oslovující celou společnost" nás Impuls 99 vyzývá ke konformismu: vyžaduje ekonomický růst a brzkou integraci mezi bohaté průmyslové státy ničící naši Zemi. Požaduje také bezpodmínečnou poslušnost vůči NATO: Nesouhlas s bombardováním Jugoslávie pro vás není legitimním projevem svobodného veřejného. mínění, ale jen jakýmsi patologickým stavem české společnosti, který by politici měli léčit.

Vyzýváte k "spolu-ovlivňování veřejného mínění", ale nekladete otázku hlubší: Co je veřejné mínění v globalizujícím se mediálním trhu? Kdo kontroluje poptávku po veřejném mínění, kdo jeho produkci a distribuci? Může být americký monopol na výrobu a distribuci "demokratického veřejného mínění" pro nás Evropany legitimní?

"Chce-li být Impuls 99 pozvánkou k ... celospolečenské diskusi, musí evropskou integraci předložit jako téma, ne rovnou jako brzký cíl". Ano, pod hlavičkou diskuse o tématech nám vaše výzva předkládá celou řadu předem připravených a velmi konformistických politických cílů. "O dějinných otázkách, jako jsou společenské a politické otřesy a nároky, které vyplynou z celosvětových problémů, jako`je ekonomická globalizace, ... se výzva nezmiňuje"- dodává Ivan Dejmal.

Za opravdovou "výzvu" k odpovědnosti oslovující celou společnost považuji naopak jednoduchou otázku, kterou The Guardian zakončuje svou analýzu: Co se to s námi děje? Co se stalo s moderní Evropou, civilizací rozumu? Má být současný konzumní konformismus nejvyšším stadiem demokracie a jediným výsledkem dvoutisíciletého boje Evropanů za nezávislost úsudku a svobodný veřejný prostor? Vždy v něm hrála klíčovou roli literatura, která nás učí "učinit utrpení cizích lidí naším vlastním" (Solženicyn) a probouzí "demokratickou představivost", která nás "staví na místo druhých, i když jde o cizince" (Alexis De Tocqueville). Globalizace banalizuje a vyprazdňuje demokratický veřejný prostor. Jsme ještě schopni jej bránit?

Globalizace vystupuje na konci tisíciletí jako nová ;,poznaná nutnost", jíž mohou vzdorovat jen nezodpovědní extremisté. Co je globalizace'? Přinese nám nějaké osvobození?

To slovo označuje především epochu, v níž se prudce a nepředvídaně posunula dělící čára mezi sférou politickou a před-politickou.

Všechno je dnes politikou: vzduch je dýchatelný jen díky politickým rozhodnutím omezujícím jedovaté emise, technologicky asistované početí vyžaduje, aby pojem matka byl vymezen rozhodnutím parlamentu. Rozběhla se totální politizace informací o našem živočišném druhu ukrytých v DNA, mezilidských vztahů a našich potřeb (viagra!). Příroda už není mocnou fýsis schopnou klást meze našim projektům. Naše přežití na planetě Zemi závisí jen na politických dohodách mezi lidmi. Moc slova musí suplovat přirozenou moc přírody, odtud to všeobecné (a neužitečné) blouznění o etice podnikání, masové komunikace, obchodování, bankovnictví a mezinárodních vztahů, které není než nedůslednou reakcí na úzkost, kterou v nás konec přírody vyvolává.

Zadruhé pak globalizace označuje epochu, v níž lidstvo prožívá jednu velkou společnou zkušenost - zkušenost o nesmyslnosti dalšího ekonomického růstu. Vezměme si klíčové slovo moderní Evropy, osvícenství. Označuje přírůstek světla jak v doslovném, technickém a průmyslovém slova smyslu, tak i "osvícení" ve smyslu "osvěty", vnitřního růstu člověka: doslovný a přenesený. význam slova "světlo" jsou spolu pevně spjaty. Slovo osvícenství samo je tak metaforou toho, co znamená smysl. Vnější průmyslový růst přináší lidem i vnitřní růst - osvětu a pokrok. Průmyslový růst je dnes samopohybem beze smyslu, protože jeho přenesený (vnitřní.) význam se vytratil. Neexistuje žádný uvěřitelný kulturní model, který by růst legitimoval. Oslepující záblesk v Hirošimě ,jasnější než tisíc sluncí" ani hrozivé světlo z Temelína nemůžou být metaforou žádného vnitřního "osvícení" lidstva. Další ekonomický růst je nejen nesmyslný, je i nemorální. Moderní pojem morální legitimnosti definuje Kantův kategorický imperativ, který nám ukládá jednat vždy tak, aby se naše jednání mohlo stát zákonem platným pro všechny lidi na Zemi.

Může náš plýtvavý, konzumní, přírodu ničící životní styl obstát před přísným hlasem "morálního zákona v nás"? Můžeme si přát, aby všichni lidé na planetě produkovali tolik odpadků jako my, vyráběli tolik automobilů a letadel, vyráběli nukleární zbraně a zamořovali tak náš společný svět? Žít tak, jak jiní. nesměli, nám kategorický imperativ zakazuje.

Americký sociolog R. Inglehart, který už po tři desetiletí mapuje měnící se hodnoty moderních lidí, upozorňuje na jiný problém. V podmínkách postindustriální hojnosti se mezní užitek dalšího růstu snižuje, lidé dávají přednost jiným hodnotám, jako je například svobodná komunikace, volný čas,. jedinečný zážitek, život v přírodě nebo silné mezilidské vztahy. Ale 1ze takové "postmoderní potřeby" uspokojit v rámci systému, orientovaného na neustálý růst růstu? Maďarská disidentka Agnes Hellerová vypracovala v 70. letech teorii radikálních potřeb, které nelze uspokojit uvnitř fungujících struktur, ale jen v revolučním konfliktu s nimi. V epoše globalizace jsou radikální i naše nejpřirozenější potřeby - i dýchat budeme moci, jen pokud dojde k hluboké proměně celé průmyslové civilizace.

Píšete: "Uvědomme si, že sociální nespokojenost může vyústit do politických změn, které by mohly ohrozit nejen náš návrat na cestu zdravého ekonomického růstu, ale také směřování společnosti k autentické demokracii a mezi vyspělé státy Západu. Skutečným zdrojem zklamání z vývoje hospodářství v našich podmínkách je ztráta víry v budoucnost a legitimitu ekonomického úspěchu." Výrazy jako .,návrat k zdravému ekonomickému růstu", "legitimita ekonomického úspěchu" a "ztráta víry v budoucnost" používáte neproblematicky, jako by stačilo aplikovat u nás recept na zdravý růst a víru v budoucnost vypracovaný v ,;rozvinutějších strukturách". Takový recept ale není k dispozici, nikdo neví, co je zdravý ekonomický růst a legitimní ekonomický úspěch. Jsou přírůstek výroby automobilů, mobilních telefonů, budování Temelína či kořistnický kapitalismus přivátý do našeho pohraničí "evropskými strukturami" příklady zdravého ekonomického růstu a legitimního ekonomického úspěchu? Pro styl vaší petice je typické, že složitá a rozporná diskusní témata nabízíte jako neproblematické. a obecně srozumitelné politické cíle.

Intelektuálům klade globalizace dvě dramatické otázky. První jsem se dotkl na začátku tohoto dopisu: Je národní stát, národní tradice a jazyk něco, od čeho je třeba se rychle emancipovat, jak nám tvrdí manažeři globalizace, nebo je naopak třeba naši národní identitu hájit? Národní stát byl rámcem, v němž politika a ekonomie byly podřízeny historicky definovanému kulturnímu projektu a morálně zavazujícímu vědomí národní solidarity, které se rozvíjely především z ducha národní literatury. Jeho praktickým vyústěním byl poválečný demokratický "sociální stát". Na své cestě k neomezené moci musí nadnárodní koncerny oslabit energii té jedinečné solidarity, která poutá navzájem lidi mluvící stejným přirozeným jazykem. Globální růst se tak definitivně osvobodí od omezujících morálních a kulturních imperativů, které jsou zabudovány ve svrchované moci každého demokratického národního státu.

Druhá otázka se týká pojmu hodnoty. Říkáte, že chcete přispět k "obnově morálních hodnot". Ale jaké hodnoty máme obnovovat? Není právě v našich západních hodnotách něco démonického, nesnášenlivého, destruktivního a k životu nepřátelského? Václav Havel napsal, že "čím méně nějaká politika vychází z konkrétního lidského zde a nyní a čím více se upíná k nějakému abstraktnímu tam a jednou, tím snadněji se může stát jen novou variantou lidského zotročení". To abstraktní "tam a jednou" je dnes monitor počítače, a němž zaměstnanec makléřské firmy přesouvá rychlostí světla miliardy dolarů "tam", kde "jednou" přinesou zisk.

Globalizace je také proces, v němž potřeby vznikající v nějakém "konkrétním zde a nyní" jsou nahrazovány potřebami uměle vyvolávanými manažery globálního"tam a jednou".

Nezastavitelná destrukce života na Zemi, pustošení životních světů budovaných po tisíciletí, konzumistická manipulace mas, to vše je spjato s jakousi zavilou lhostejností k pozemskému zde a nyní, která nakazila všechny naše hodnoty. Pojmy jako pokrok; blahobyt, ekonomický růst strašlivě přeceňují ,;tam a jednou", protože jsou sekularizací křesťanské víry v ráj, v pravý svět "tam nad námi", který ,jednou" zvítězí.

nad nedostatečným světem pozemským. Musíme se osvobodit od tyranie západních hodnot, chceme-li zachránit naše "konkrétní zde a nyní" na této planetě.

Vyzýváte k rozvoji "právní kultury", ale největším reálným problémem je archaičnost západních právních kategorii, například samotného pojmu "soukromý statek". Pozorujeme-li ze satelitu úzký a křehký pruh života na naší planetě, vzájemnou závislost všeho živého, pojem soukromého statku je. absurdní: Země a život na ní je něco, co lidstvo spravuje v kondominiu. Základním lidským právem je právo každého pozemšťana na efektivní účast v kondominiálním rozhodování o "jeho" planetě.

Právní řád, vynucovaný globalizační nomenklaturou, nám takové právo upírá - není proto než cynickým nástrojem hegemonie bohaté menšiny lidstva nad chudou většinou. Obrovská většina se ocitla na periferii globálních metropolí, v nichž nám právo není nic platné. Obyvatel města zamořeného v důsledku růstu (státem nepřímo velmi dotované) automobilové dopravy vymáhá mamě své právo dýchat, proti záplavě odpadků je bezmocný i rybář na otráveném Jaderském moři nebo v Mexickém zálivu či obyvatel Třetího světa.

Globalizaci charakterizuje "systémový extremismus", jehož příklady jsau kuřata zamořená dioxinem v EU, nemoc šílených krav, devastace našich měst automobilovou dopravou, bombardování Jugoslávie, nestoudná rvačka západních firem o zakázky ve zničeném Kosovu, podřizování zemědělství zájmům koncernů financujících genetickou manipulaci, nebo třeba podivný příběh Temelína. Právní fasáda a mediální žvást ten extremismus překrývají, a tak jej normalizují.

Václav Havel v Moci bezmocných charakterizuje fungování komunistické justice větou "všichni mají alibi, dodrželi zákon". Komunistický právní řád je jen fasádou, která je tu z týchž důvodů jako ideologie: buduje alibistický most mezi systémem a jeho funkcionářem, který mu umožňuje "obelhat se iluzí, že nedělá nic jiného než dodržuje zákony a chrání společnost před zločinci". Funkcionář jen funguje, jako milióny jiných.

Proměna' práva v univerzální alibi, které umožňuje člověku devastovat svět a cítit se přitom nevinný, platí mnohem více pro globalizující se kapitalismus něž pro komunismus. Euro-americké právo není než fasáda. umožňující funkcionářům struktur obalamutit své svědomí a umlčet hlas svých skrupulí. Vytlačením národních států ze hry se moderní právo definitivně zbavuje svých kulturních kořenů a stává se pouhým technickým rámcem planetární moci největších koncernů a investorů.

Mládež 60. let bouřící se proti pokrytectví systému a jeho funkcionářů užívala slovo "fašismus" jako metaforu pro postoje těch, kdo nechtěli vidět rozpory systému, nepřipouštěli žádný odstup, žádné kritické vědomí - status quo konce 50. let povýšili na nejvyšší morální normu, která je opravňovala "k čemukoli". Ti vousatí rozzlobení mladí muži měli pravdu, zaslepená obrana statu quo je skutečně jádrem fašismu. Globální kapitalismus se v tomto smyslu rychle fašizuje. Novinář Jan Křeček byl natoidně normalizovaným Syndikátem novinářů vyloučen za svůj projev nesouhlasu s rozšiřováním NATO, aktivisté Občanského institutu radí střílet do demonstrantů, zakázat komunistické názory, pravicoví poslanci podepisují petice na podporu morální legitimnosti Pinochetova převratu.

Roste nezaměstnanost a manažerský cynismus, rostou i preference KSČM. Místo aby hledala nápravu, volá fašizující se část naší pravice po zákazu komunistické strany. Zapřahat vůz před koně, říkají Italové.

Obecně můžeme říci, že globalizujíčí se kapitalismus charakterizuje všude, kam pronikl, systematické vytlačování kritiky sociálně-ekonomického statu quo z veřejného prostoru pod záminkou obrany před extremismem: Pod tlakem potravinářské lobby již třináct amerických států přijalo zákony, které de facto znemožňují ekologickou kritiku potravin - Mlč a jez! Katolická církev, správkyně tradice, v níž laitika statu quo má nejhlubší kořeny, byla v rámci sponzorování své činnosti už dávno zapřažena do samopohybu struktur.

Kardinál světící pražský obchodní dům je více zotročen než kardinál odsouzený k mlčení. Mlčení věřících bylo výmluvné, nepřeslechli jsme je v hluku vládní propagandy, zatímco kardinálovy úslužné věty o "obchodování, které potřebuje duši" jen rozmnožují mediální žvást.

V rozponu s celou svou ideovou tradicí levice vládnoucí v zemích EU v druhé polovině 90. let, opustila projekt sociální demokracie a stala se poslušnou vykonavatelkou imperativů globalizace. Konformismus současné levice je jednou z největších politických katastrof naší doby, napsal jsem už.dříve.

V programu naší vlády i ve vaší výzvě je jedno klíčové heslo - vzdělanostní společnost, péče o "vzdělanost společnosti". V globalizační hantýrce ta formule označuje přibližně takovou společnost, v níž se rychle zhodnocuje kapitál, investovaný do schopnosti zpracovávat a využívat informace. Ve filosofickém smyslu je vzdělanostní ta společnost, která je schopna předefinovat svou hi.storicit&127;r ve významu, který tomuto slovu dal francouzský sociolog Alain Tourain: Historicita je "systém idejí, symbolů a institucí, které umožňují určité společnosti jednat vůči sobě samé, měnit způsob, kterým se..reprodukuje jako celek". Důsledkem uzavírání veřejného prostoru demokracie je neschopnost občanské společnosti porozumět si historicky a na základě takového sebe-porozumění změnit směřování společnosti jako celku.

Je dnes intelektuálně nepoctivou módou mluvit o marxismu jen jako o zločinecké ideologii. Konvenovaní ex-marxističtí fanatici nám dnes fanatický vnucují své špatné svědomí jako jediný legitimní vztah k Marxovu dílu. Nicméně univerzálním dědictvím marxismu je právě boj o otevření historicity, o porozumění způsobu, kterým se společnost produkuje jako celek. Revoluce pak měla z tohoto porozumění učinit sjednocující princip veřejného prostoru. Toto dědictví je živé, i přes katastrofu, v níž marxismus vyústil.

Marx myslitelem tisíciletí
Revoluční filozof Karel Marx byl v zářijovém průzkumu britské stanice BBC zvolen největším myslitelem tisíciletí. Předčil i fyzika Alberta Einsteina, který se po větší část měsíce držel na první příčce žebříčku a v závěru skončil na místě druhém. Mezi prvních deset vynesla přízeň Britů mj. Immanuela Kanta, René Descartesa a vědce Stephena Hawkinga. Karel Marx, který se řadí mezi zakladatele komunismu, je podle Britů pravděpodobně nejvlivnějším socialistickým myslitelem. Ačkoliv totalitní režimy ve 20. století překroutily Marxovy původní myšlenky, jeho práci sociálního vědce, historika, filozofa a revolucionáře dnes podle BBC akademici velmi oceňují. Karl Heinrich Marx (1818-1883) se narodil v Německu, ale revolucionářem se stal v Londýně, Bruselu a Paříži, kde se také setkal s podobně smýšlejícím Bedřichem Engelsem, s nímž později napsal Manifest Komunistické strany. Mezi Marxovy další významné práce se pak řadí Kapitál a Ekonomicko filozofické rukopisy. (BBC)

Všechny dnes tak archaicky znějící věty o novém člověku, utvářejícím svobodně a vědomě sebe sama, krouží kolem jednoho velkého "reálného problému": Jaké jsou společenské předpoklady toho, aby č1ověk nebyl zotročen svými vlastními výrobky, aby se výsledky jeho lidských schopnosti nestaly nelidskou zotročující silou?

Podle Marxe člověk v dosavadních dějinách vydal ze sebe všechny své bytostné síly, ale "tyto síly se transformovaly v předměty a svět, který mu nepatří, v němž se nepoznává a který jej zotročuje``. Překonat toto odcizení může člověk jen ve společnosti, která rozumí sama sobě a je schopna vůči sobě samé i jednat. Můžeme snad říci, že jsme "zvítězili" nad komunismem, že Marxova diagnóza o nás už neplatí'? Nejsme naopak zotročeni tím, co vyrábíme, více a totálněji než jakákoli společnost minulosti? Idea, že lidé jsou svobodní, jen pokud jsou schopni učinit ze svého rozumového poznání dějinotvornou sílu a změnit tak celou společnost, je jak historickou aspirací evropské filosofie, tak i jádrem všech utopií, náboženských i osvícenských.

Ve všech svých historických podobách je politika bojem o prosazení hlediska celku proti zaslepenosti a sobectví částí, proti jejich omezeným zájmům a falešnému vědomí. Politika je proto vždy spojena s nějakou mírou násilí - "Celek se prosazuje jako násilí na svých částech," napsal Hegel. Násilím je i racionální argumentace, svobodná veřejná diskuse a vědecké poznání, alespoň v té míře, v níž nás tvrdě přinucuje ke kritickému odstupu od falešných představ o nás samých a o světě.

Hledisko celku v demokratických společnostech není předem dáno, nikdo nemá ex titulo právo jej zastupovat. Prosazuje se ve sporech a bojích ve veřejném prostoru. Společným jádrem všech těchto sporů jé napětí mezi legitimností a legalitou, mezi hlasem kategorického imperativu a platnými zákony, mezi kritickým vědomím a fungováním struktur. Marxisté chtěli vybudovat "bezkonfliktní společnost", v níž by legalita vyplývala z legitimity, právní normy, a pozitivní zákony z poznání zákonů společenských. To se nepodařilo, ale příběh tohoto neúspěchu je jedním z velkých příběhů, které drží Evropu pohromadě. I pojem "vzdělanostní společnost" má v něm své kořeny.

Autorita intelektuála je spjata s odvahou odhalovat rozpory našeho světa a přijmout za ně odpovědnost, napsala H. Arendtová. Rozpory post-průmyslových konzumních společností jsou hrůzné, jen duševně ne zcela zdravý člověk k nim může zůstat lhostejný. Vaše výzva ale rozpory naší civilizace neodkrývá a nepřejímá za ně odpovědnost. Naopak, kamufluje je tím, že je pojímá jen jako problém "české zaostalosti" řešitelný "brzkou integrací" do struktur rozvinutějších.

Co se s námi děje, ptá se The Guardian. Kulturní dědictví disentu a sama Charta 77 obsahovaly, díky svému založení ve filosofickém díle Jana Patočky, důležitou kritickou otázku: Není pustota totalitní společnosti jen vypouklé zrcadlo odhalující 'latentní směřování Západu, není komunismus jen jinou, méně efektivní verzí té samé ke katastrofě neodvratně směřující civilizace? Konec studené války v nás probudil naději, že ničivý samopohyb struktur by se mohl zastavit, protože se vytratilo jeho hlavní zdůvodnění nepřítel zbrojí a připravuje naši zkázu, musíme ho v tom předběhnout. Závody ve zbrojení se tomu říkalo. Od poloviny 90. let se naše naděje začaly hroutit - vojensko-průmyslově-administrativní moloch se probral z omráčení a chce zpět své ušlé zisky. Západní civilizace se uzavírá, demokratické společnosti už nejsou schopny měnit své naprogramování.

Dnes už s odpovědí neváhám. Ano, komunismus a globalizace jsou jen dvě různé verze a dvě různá stadia toho samého fundamentalistického náboženství - růstu Růstu.