Občanská? Demokratická?

MF 23.4. 2001

Po deset let své existence Občanská demokratická strana jistě prospívala i škodila.

Prospěla především stovkami svých lokálních politiků, kteří pracovali pro blaho svých bližních, jak mu rozuměli. Prospěla soustavným udílením lekcí z techniky a efektivity politické práce. A konečně prospěla tím, že zrodila státníka, který zůstane zapsán jako autor nové, v českém prostředí dříve neznámé možnosti politiky.

Říci "Klaus" bude v českém politickém myšlení znamenat cosi jako říci "Masaryk" - tedy nejen postavu, ale především program. Máme v předsedovi ODS natrvalo klasika, jehož jméno se stalo synonymem programu nabubřelé redukce světa na ekonomickou a technokratickou konstrukci, programu, k němuž patří radikální rozchod s českou (československou) humanitně demokratickou tradicí a machiavellistický boj o moc.

ODS škodila častěji a mohutněji. Nemyslím, že tato strana ukradla listopadovou revoluci. Přesnější zdá se mi říci, že se jí zmocnila. Disidentská elita Občanského fóra dopustila, aby na jeho půdě vzniklo programové vakuum, které inženýři ekonomie vyplnili neoliberálním schématem.

I mnohé prvotřídní postavy předlistopadového demokratického hnutí si nechaly snadno vnutit víru v ponižující, z marxismu odvozený a od základu vadný přelud o českém zázraku založeném na Klausově ekonomické základně a Havlově duchovní nadstavbě, jako by se od počátku nejednalo o dva alternativní a principiálně neslučitelné programy.

Musela-li občanská a demokratická strana vzniknout, měl se jejím předsedou ovšem stát Václav Havel a jejím programem Masarykova vize humanitní demokracie, náležitě uzpůsobená pro konec 20. století.

Lekce, kterou Klausova skupina před deseti lety udělila všem jistě hlubším, ale dezorientovaným předlistopadovým demokratickým aktivistům, by neměla být zapomenuta: pokud se nepodaří spoutat myšlenkové bohatství demokratických intelektuálů pevnou organizací a jasným zaměřením, technokraticky založeným manažerům nebude možné čelit. Vymlouvat se potom na složitost našich ideálů je k nim neodpovědné. Zaslouží si podrobnější zkoumání to okouzlení Václavem Klausem a jeho stranou, do nějž se potom valná část české společnosti ponořila jako do sirupu a dodnes je z něj ještě dosti upatlaná.

Když dnes například zalistujete výpravným svazkem Václava Klause Mezi minulostí a budoucností s podtitulem "humanologické a filosofické eseje", nemůže vás neohromit ten nebetyčný kontrast troufalé okázalosti a trapně banálního mudrování, zřídka rozsahem i obsahem přesahujícího novinový komentář.

Jak to, že ani takoví duchové jako Pavel Tigrid, Ludvík Vaculík či Václav Havel nedokázali včas a jasně říci, že tu za vší pompou zavánějící kultem osobnosti zeje myšlenková chudoba socialistického maloměšťáka, kuriózně poučeného nábožnou četbou von Hayeka?

ODS také bez ostychu vykořisťovala jazyk: sarajevský atentát, mobilizace, toleranční patent. Málo se rovněž nechávala vázat obsahem slov: svezla se s povrchní antikomunistickou vlnou, ale strukturovanému porozumění naší minulosti spíše bránila, tvářila se jako československá, ale podkopávala slovenským demokratům nohy, do svého názvu si vetkla univerzální ideály občanství a demokracie, ale stala se mluvčím malého českého provincionalismu.

Občanská a demokratická v prazákladním slova smyslu již jistě není. Pro příštích deset let zůstává skutečným občanským demokratům, dnes nejčastěji bez stranické příslušnosti, ODS jako úkol. Už z potřeby přesnosti jazyka by se buď měla až zázračně obrodit z těch stovek svých úctyhodných lokálních politiků, anebo je třeba, aby i poslední se vším všudy pravdivé slovo v jejím názvu - strana - ztratilo svůj obsah proměnou skutečnosti ve zdrobnělinu.

Autor je šéfredaktorem Literárních novin
Autor: Jakub Patočka