Placená inzerce v Právu 21.4.2001
Vážení a milí spoluobčané
Občanská-demokratická strana si v těchto dnech připomíná deset let své existence. Při této příležitosti se obracím na Vás, kteří jste s námi celé toto desetiletí prožili jako naši věrní voliči a sympatizanti, ale i na Vás, kteří máte jiné politické favority. Chtěl bych se s Vámi podělit o několik myšlenek.
Z hlediska lidských dějin či měřeno životem člověka deset let mnoho není. Podíváme-li se na to jinak, znamená to téměř celé období obnovené demokracie naší země. ODS dnes už v politice není žádným nováčkem, je spíše již určitým veteránem naší politické scény.
Dnes a1e nechceme jen rekapitulovat dosavadní "dějiny" Občanské demokratické strany. Především sami sobě, ale současně i celé naší veřejnosti chceme říci, kde jsme a hlavně kam směřujeme, a to nejen v krátkodobém výhledu prvního roku nového tisíciletí, ale i v perspektivě let následujících.
Vývoj naší strany není oddělitelný od vývoje naší země, neboť jsme její neoddělitelnou součástí. Lepší i horší okamžiky ODS i celé naší země spolu v tomto desetiletí těsně souvisely a často se dokonce zcela překrývaly. Je třeba je férově - se všemi jejich plusy a mínusy - zhodnotit. I když se to v každodenním mediálním střetávání a ve virtuální realitě, která se tím kolem nás vytváří, téměř ztrácí. situace v naší zemi je dnes - porovnáme-li to se srovnatelnými zeměmi - poměrně konsolidovaná. Mohla by být razné lepší, mohli bychom však prožívat dramata a nepříjemnosti daleko větší.
Situace by byla lepší, kdyby nedošlo k otřesům roku 1997. Nemuseli jsme prožít hospodářský pokles, způsobený vzájemně se podporujícím či doplňujícím efektem necitlivé politiky centrální banky a narůstajícího politického chaosu, nemuseli jsme čelit následným politickým i hospodářským ztrátám, nemuseli jsme ztratit drahocenný čas krátkou, ale přesto svými důsledky velmi nákladnou epizodou naší země s úřednickou či poloúřednickou vládou. Nemuseli jsme však ztratit něco ještě mnohem cennějšího: nemuseli jsme tratit pozitivní atmosféru (a dobrou náladu) a spolu s ní i elementární důvěru, kterou měla naše země ke svému vlastnímu polistopadovému vývoji a k tehdejší koaliční vládě, vedené ODS. Mnoho negativního se stát nemuselo, mnoho pozitivního se stát mohlo, nicméně to už je dnes nezměnitelnou věcí a poučením pro budoucnost.
Z tehdejší složité situace bylo nutné najít východisko. Velmi trpělivě, poctivě, ale i inovativně jsme ho hledali a i s odstupem let můžeme říci, že jsme ho v mezích tehdejších možností našli. Po událostech listopadu 1997 jsme se rychle zkonsolidovali a díky tomu jsme se poměrně úspěšně utkali s našimi hlavními politickými soupeři v mimořádných parlamentních volbách června 1998. Tyto volby, v nichž za daného stavu vcelku očekávaně zvítězili socialisté, se však nestaly rozuzlením a bohužel ani dostatečným poučením. KDU-ČSL a Unie svobody tehdy neakceptovaly nabídku vítězných socialistů na společný vstup do vlády a s ODS, která zůstala nejsilnější pravicovou stranou, vládnout také nechtěli. Proto se naše země, hned po volbách, přiblížila k další politické krizi. A to v situaci. kdy naléhavě potřebovala politickou a hospodářskou konsolidaci, kdy jsme chtěli vstoupit do NATO. kdy jsme se chtěli přibližovat k Evropské unii a kdy jsme chtěli co nejrychleji obnovit hospodářský růst.
Jedinou možností bylo. aby na sebe ODS, jako druhá nejsilnější politická strana, vzala nelehkou spoluzodpovědnost, aby odešla do opozice a aby - za přesně stanovených podmínek - umožnila vítězným socialistům sestavit menšinovou vládu. To přispělo ke konsolidaci politické a hospodářské situace a ODS tím současně dostala do ruky poměrně silný a pro sebe, v tehdejší situaci, jediný použitelný nástroj, jak brzdit plány, s nimiž ČSSD na základě svého socialistického a navýsost populistického volebního programu zvítězila ve volbách.
Bez přehánění je možné říci, že náš vstup do NATO, naše nelehké přibližování se EU ale i oživení našeho hospodářství, jakkoli je zatím chatrné, jsou výsledkem tohoto našeho poměrně odvážného kroku. Ten má samozřejmě i svou druhou stránku a tou je další zesílení ataku vůči ODS. Ti, kteří se nás již předtím snažili vytěsnit na okraj politické scény - což byl ostatně zásadní motiv událostí té doby - spustili proti ODS, pod zástěrkou boje proti Opoziční smlouvě, nekonečnou a nesmírně agresivní mediální válku. Té jsme svědky dodnes a s blížícími se volbami - pokud je to vůbec možné - budeme svědky ještě více.
Je na nás, abychom se toho nezalekli a abychom dali jasněji než kdykoli dříve najevo, že spoluodpovědnost, kterou jsme na sebe jako konstruktivní opozice vzali své výsledky přinesla. To, že byla vláda donucena chovat se racionálněji než zpočátku toužila a předpokládala, to, že musela přikročit k privatizacím, které nám v době, kdy byla v opozici nejen vytýkala ale přímo znemožňovala, to, že opustila své různé další nebezpečné předvolební sliby, bylo zásluhou námi zvoleného řešení situace. Toho dosáhla ODS a nikoli ti kteří se sice navenek vydávají za "jedinou skutečnou" opozici, ale kteří ve skutečnosti - na rozdíl od nás - pro vládní návrhy často hlasují. To je třeba našim voličům stále připomínat.
ODS se hlásí ke spoluodpovědnosti nejen za ten obrovský, unikátní, neopakovatelný a ve své podstatě úspěšný transformační pohyb, ale i za množství malých i velkých problémů, chyb a neúspěchů, s ním spojených. Nestáli jsme v závětří, nehledali jsme si alibi, prošli jsme mnoha zkouškami a získali jsme obrovské zkušenosti. Přesto si, po celou dobu těchto hlubokých změn, doprovázených řadou otřesů, jako jediná politická síla udržujeme poměrně vyrovnanou přízeň a podporu veřejnosti.
Ve svých protivnících nevidíme nepřátele, považujeme je za politické soupeře. V roce 1997 jsme se nenechali vytlačit na okraj politiky. Na politické scéně jsme zůstali a očekávají se od nás rozhodné kroky a zásadní iniciativy. Tato očekávání našich voličů vycházejí z důvěry v naše jasné a neměnné ideové zakotvení a my jim musíme slíbit, že je nezklameme. Neustálé chybování našich politických partnerů a našich mediálních reprezentantů v odhadech toho, co v té které situaci uděláme, pramení hlavně z toho. že dodnes nepochopili, že ODS nešlo, nejde a nepůjde o moc, že se nezabýváme politikařením a že nám nejde o populistická gesta. Že to, oč nám jde, je mnohem jednodušší a prostší a že to - na rozdíl od nich - chápou a že tomu rozumí statisíce a milióny lidí, jejichž názory vyjadřujeme a jejichž zájmy hájíme.
Je to naše zarputilé prosazování stanoviska, že východiskem všeho je a musí být svobodný občan a že' naším cílem je vybudovat svobodnou zemi, která nebude brzděna nafouklým aparátem zkostnatělé dirigistické vlády údajných "majitelů pravdy a rozumu", svazujících občana tisíci nitkami omezení, zákazů, příkazů a návodů jak žít a co dělat. Vycházíme z toho, že suverénní a samostatný občan ví nejlépe sám. jaké jsou jeho zájmy. Stejně tak my dobře víme, že jedině od něj je odvozena naše existence a naše politická síla.
Naším hlavním politickým protivníkem byla, je a bude levice, reprezentovaná ČSSD. S ní se budeme utkávat o charakter naší země a o základní principy jejího fungování a směřování. Ani v této demokratické levici však nevidíme nepřítele a nemíníme si "balit své legitimace do kůže jejích členů", jak vyhrožovali oni nám, když byli v opozici. Nemíníme je také za všech okolností bezhlavě kritizovat, či chodit na ně do světa "žalovat", jak to dělají představitelé některých jiných politických stran.
Náš společný národní zájem v integrující se Evropě je pro nás kategorií vyššího druhu a my víme, že ho nemůžeme prosadit sami, ale jen a jedině společně s celou demokratickou částí našeho politického spektra.
Soupeření, nikoli nepřátelství, to je teze, kterou vnášíme a vnášet budeme do našich dalších soubojů, střetů a jednání. Až se tyto postoje stanou skutečností, přestane být možné vznešenými slovy a dlouze mluvit o jakési abstraktní vizi nové politické kultury, nebol to bude kulturní princip sám o sobě.
Své voliče a sympatizanty budeme do volebních střetů s levicí mobilizovat znovu a znovu a odpovědně se budeme chovat i po sečtení volebních výsledků. Mandát, který dostaneme, budeme realizovat bud ve vládním uskupení nebo v tvrdé, účinné a efektivní opozici. Máme pro to dostatek předpokladů. Jsme autentická politická strana, nikoli sešlost, jednorázově svolaná na náměstí. Lišíme se mezi sebou v řadě jednotlivostí, ale nejsme pestrobarevným spolkem, účelově vytvořeným pro jedny volby.
Mátne své zásady, ale nemáme potřebu dopředu silácky vyhlašovat s kým navždy a s kým nikdy. Víme, že karty vždy znovu rozdá volič a jeho rozhodnutí je pro nás svaté. Víme také, že v demokratickém parlamentním prostředí nikdo nikdy nevyhraje 10:0. že je třeba dělat rozumné kompromisy a jednáním vytvářet situace, v nichž budeme mít možnost prosadit co možná nejvíce ze svých programových cílů.
Byli bychom klidnější, kdyby se v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny volilo systémem, který by umožnil sestavit efektivnější vládu, než co naší zemi nabízí systém dosavadní. Politické rozhodnutí Ústavního soudu této změně zabránilo, k radosti těch politiků, kteří si nevěří, a k neprospěchu občanů naší země, kteří však toto rozhodnutí nijak ovlivnit nemohli. My toto rozhodnutí disciplinovaně respektujeme a dodáváme. že jsme připraveni zvítězit v jakémkoli volebním systému. Naučili jsme se ale už i prohrát a nepokládáme to za tragédii, po níž končí svět. Jenom ten, kdo umí přijmout prohru. poučit se z ní a načerpat z ní síly pro další střety. ten má právo opět zvítězit. A my zvítězíme.
Volby v roce 2002 přijímáme jako rozhodující výzvu. Jejich výsledek s vysokou pravděpodobností předurčí směřování naší země na více než jedno volební období.
Jsme v nové fázi politického vývoje naší země. Prvně jsme v situaci, kdy se již ve vládě vystřídaly všechny demokratické parlamentní politické strany, nemluvě o tom, že jsme zažili i jednu vládu polopolitickou, sestavenou prezidentem republiky. Voliči už nejsou v situaci, kdy by si mohli zkusit "otestovat" něco, co tu ještě nebylo - i když jim jako lákavá novinka na politickém trhu jistě bude představována čtyř-koalice. Musíme být připraveni i na to, že v médiích nebudeme mít dost prostoru k tomu, abychom tento trik naší veřejnosti objasnili s dostatečnou silou a účinností.
Současné rozložení politických sil v rozhodujících sdělovacích prostředcích není pravo-levé, jak bývá zvykem ve standardních demokratických zemích. Většina z nich - tzv. "veřejnoprávní" zejména - je a do voleb zůstane jednostranně zaujatá proti ODS. Musíme s tím počítat, musíme na to být připraveni a nesmíme kvůli tomu malomyslnět. Nesmíme žít. s myšlenkou na to, co se o sobě dočteme v zítřejším úvodníku MFD a Lidových novin, či co o nás budou tvrdit ve zpravodajství České televize a Českého rozhlasu.
ODS byla vždy stranou silných osobností, které se nebojí jasně a nedvojmyslně formulovat a hlásat své názory. Východiskem pro nás jsou myšlenky a ne líbivá mediální politika. Pro novináře nepořádáme honosné večírky, nezahrnujeme je dary a svá stanoviska neprezentujeme v takové formě, aby se líbila především jim. Zodpovídáme se svým voličům a ne médiím, jejich majitelům či inzerentům. Vymezovat se proti ODS se stalo určitou módou, což nám příkladně předvedli hlavní aktéři nedávných událostí kolem České televize. Žurnalisté, kteří se pokusí říci jen trochu odlišný názor, jsou díky tomu okamžitě na hranici "profesní exkomunikace".
Blížící se konec současného prezidentského mandátu a spolu s ním i oslabení pozice těch, kteří po celé desetiletí usilují o zásadně jiný charakter naší demokracie než je klasická demokracie parlamentní, bude tyto volby provázet jako temný stín v pozadí.
Tyto víceméně známé skutečnosti musíme dnes říci nahlas především proto, že jsme o nich dosud spíše společně mlčeli, resp. brali je jako něco nevyhnutelného, jako něco, co musíme vydržet a počkat až to odezní. Jenže ono se to hned tak nestane. Stalo by se to jedině tehdy, kdybychom kapitulovali, kdybychom se začali tvářit. že si nemyslíme to, co si myslíme, kdybychom dali najevo, že nebudeme usilovat o pevné zakotvení a důsledné prosazení pravidel klasické parlamentní demokracie v naší zemi.
Taková kapitulace by však znamenala návrat někam do počátku devadesátých let, do světa bez politických stran, do světa hnutí či fór, v nichž různé nátlakové skupiny na náměstích manipulují občany.
Nesmíme se nechat zastrašit. Se stejnou rozhodností jako dosud nazývejme věci pravými jmény a udržme si svou ideovou a názorovou samostatnost. Budeme označováni za izolacionisty a to jen proto, že při vyjednáváních s EU jako jediní hovoříme o obraně zájmů českého státu.
Můžeme se tisíckrát zapřísahat. že o nás vstup do EU nemá alternativu. stejně se o sobě zítra či pozítří dočteme pravý opak.
Ani to nás ale nesmí vést ke skepsi či dokonce k rezignaci. I v tomto případě m nezbývá, než jít přímo za občany bez jakéhokoli matoucího či zkreslujícího zprostředkování jim vysvětlovat, o co nám jde a jaké pozice můžeme v Evropě jednat. Toto vyjednávání na dlouhá léta předurčí i naše postavení uvnitř evropského společenství a určí i sílu našeho vlivu to, jaké toto společenství - a tím i náš budoucí osud - bude. To jsou nesmírně závažné věci. My si nemůžeme dovolit na ně resignovat jen proto, že nás naši "hurá evropané " hanlivě známkují, že na nás chodí "žalovat" do Bruselu a že nám podsouvají kdovíjak zavilé úmysly jenom proto, že nechceme bezhlavě, s poklonkováním a bez otevřené diskuse souhlasit s tím, co od nás EU chce. I to bude významným tématem předvolebních střetů a my na něj musíme být dokonale připraveni. Předvolební kampaň, v jejíž první fázi již několik měsíců pohybujeme, bude ze všech, kterými ODS dosud
prošla, nejhorší a nejsložitější. Musíme v ní dokázat zúročit vše, čeho jsme dosáhli. Naše silné pozice v regionech, kde jsme tak dobře stáli v loňských podzimních volbách, jsou na čelném místě. Vlajkovou lodí naší předvolební kampaně musí být jedno jediné sdělení. volající, že „jsme to my, kdo se dokáže vznést nad spory a tahanice dnešní by a kdo má vůli a energii nalézt cesty směřující k realizaci vyššího, společného zájmu". Naší hlavní zbraní a největší konkurenční výhodou je jasná koncepce: víme, kde jsme, víme kam chceme jít, a hlavně ne, jak tam dojít. Všichni musí vidět, že odmítáme módní národní sebemrskačství, že naši zemi nevidíme jako nějaký postkomunistický skanzen. Žili jsme tady a byli jsme účastníky a svědky nejen úžasného národního probuzení z totality, ale i úctyhodné práce, která s v uplynulém desetiletí přivedla mezi standardní moderní demokracie. A máme proto právo být na sebe hrdí. Za vůbec nejpodstatnější téma předvolební kampaně pokládám úsilí o formulace vyššího společného zájmu, který musí spojit převážnou část naší veřejnosti v očekávání osudových kroků, jež má Česká republika v dohledné době před sebou. Jinými slovy:
Musíme se pokusit přesvědčit občany naší země, že jim ODS - vedle tradičních volebních témat - přináší nabídku nalezení společné řeči a společných postojů v záležitosti daleko přesahující časový prostor jedněch parlamentních voleb. Ze jsme to my, kdo chceme, aby tyto volby naší společnost nerozpoltily a nerozhádaly, ale z hlediska tohoto vyššího společného jmenovatele po letech opět sjednotily a spojily. Tuto nabídku voličům dáme. Podaří-li se nám ji předložit dostatečně srozumitelně, vyjdeme z nadcházejících voleb jako hlavní politická síla, integrující na prahu nového století zájem rozhodující části české společnosti. Podaří-li se nám to, jsem si jist, že ve volbách zvítězíme.
Má-li být tato naše nabídka věrohodná, musíme začít od sebe, od míst, kde máme svou Achillovu patu. Apeluji proto na celou Občanskou demokratickou stranu, na každého jejího člena, na všechna naše sdružení a grémia, abychom v nadcházejících měsících dokázali přesvědčivě demonstrovat naši vlastní jednotu, naši pevnost a naši zdravou sebedůvěru vstříc nadcházejícímu volebnímu zápasu. Pouze a jedině tak nám veřejnost uvěří, že naši nabídku myslíme vážně. Pouze tak nám uvěří, že pokud nám dá mandát vést a sjednotit zemi v klíčovém okamžiku jejích současných dějin, že jí budeme schopni jít příkladem.
Vyzývám ODS, aby se v předvolebním roce, do něhož jsme právě vstoupili, stala tímto příkladem. Buďme od této chvíle - více než v minulosti - aktivní, inteligentní a tvořiví, buďme semknutí kolem hlavního společného cíle, který je před námi. Jedině tak budeme znít v jediném mnohohlasém tónu jako dobře vyladěný zvon, který sice nebije na poplach, ale který naléhavě burcuje všechny rozumné a odpovědné občany k dalšímu mimořádně důležitému kroku za společným cílem, kterým je plně prožívaný život ve svobodné, bezpečné a prosperující zemi.
Vąclav Klaus
předseda Občanské demokratické strany
Liberální nebo konzervativní? Liberálně-konzervativní!
Ladislav Možný
1. Úvodem
Cílem této statě je zmapovat myšlenkové kořeny moderního liberálně-konzervativního myšlení a vyjasnit základní pojmy a jejich definice. Nejprve bude nastíněn problém ideologie jako takové, dále budou rozebírány konzervativní zdroje, posléze liberální. Ve čtvrté části bude předmětem zkoumání Hayekova liberálně-konzervativní syntéza a nakonec bude učiněno shrnutí.
2. Nezbytnost ideologie pro praktickou politiku
Otázka z titulku se zdá v dnešní hektické době jakoby předmětem odtažité akademické diskuse a hnidopišské chytání za slovíčka. Není tomu ale tak. Právě v dnešních dnech, kdy se jedná o osudu pravicové vlády v České republice, je vhodné zamyslet se nad politicko-filozofickými kořeny, ze kterých česká pravicová politika vyrůstá.
Politická strana nikdy nesmí podlehnout iluzi, že nejvhodnější doktrínou je bezpáteřní pragmatizmus, i když samozřejmě praktická politika jako umění kompromisu se nemůže vždy důsledně řídit čistými ideologickými zásadami, na druhou stranu kompromis má také vždy svoji cenu a tím je rozřeďování image politické strany. Na okraj je třeba poznamenat, že pozice politického pragmatizmu je na české politické scéně již stejně obsazena a je dováděna jeho reprezentanty k nevídané dokonalosti.
Právě z těchto důvodů není účelné podléhat volání sdělovacích prostředků po vládě odborníků, bombardování pojmu ideologie imperativy, jež odkazují na komunistickou tyranii, a je třeba trpělivě vysvětlovat, že politická strana je tu také od toho, aby reprezentovala - ať už více či méně určitý - ucelený světonázor. Časté volání novinářů i mediálních expertů po odideologizování sporů v politice a jejich posazení na věcnou bázi je pastí, do které se politická strana nesmí nechat dlouhodobě chytit, neboť jinak hrozí ztráta odlišující tváře od soupeřů či politických partnerů.
Kdo sleduje vývoj ve společenských vědách a zvláště v ekonomii, jistě už narazil na problém empirických důkazů, které mají podpírat tu takový tu onaký názor. Jistě i v médiích není problém najít politický spor, ve kterém obě strany vrší účelově vybraná fakta, jež "dokazují" správnost právě jimi navrhovaného řešení.
Právě v takových situacích je užitečné se obrátit k filozofickým kořenům zastávaného postoje jako k normativům, od kterých odvozujeme svoje názory, zkrátka odvolat se na zásady tolik kritizované ideologie.
Dnešní doba zdánlivě preferuje odborníky, úředníky a experty, ale je nutné si povšimnout, jak z takovéto šedi vystupují a dokáží zaujmout velké osobnosti s jasně vyhraněným názorem. Nelze nezmínit velikány zde diskutovaných ideologií, jako byli a jsou Margareth Thatcherová, Ronald Reagan a u nás Václav Klaus.
To, co tedy dnes nazýváme liberálním konzervatizmem, je politicko-filozofickým postojem, jež v sobě integruje významné myšlenky obou těchto směrů.
3. Konzervativní krédo – důraz na instituce
Podívejme se nejprve na konzervatizmus. Základním zdrojem konzervativního náhledu na svět je dílo Angličana Edmunda Burka (1729 – 1797), současníka a přítele jednoho ze zakladatelů klasického liberalizmu Adama Smithe. Dalšími, kdo přispěli k formulaci myšlenek konzervatizmu, patří Francouz Alexis de Tocqueville (1805 – 1859) a anglický ministerský předseda Benjamin Disraeli (1804 – 1881). V tomto století pak bývá ke konzervativcům řazen Fridrich August von Hayek (1899 – 1992), ale jeho dílo lze považovat spíše za syntézu s liberalizmem. Mezi současnými konzervativními filozofy významně vyčnívá Angličan Roger Scruton, jehož díla jako Smysl konzervatizmu či Krátké dějiny novověké filozofie jsou přeložena i do češtiny resp. slovenštiny.
Co se týče základních myšlenkových postupů konzervativců, je třeba na prvním místě zmínit jejich přístup k historii – dějiny jsou pro ně akumulovaná zkušenost, jejímž vyvrcholením je právě aktuální přítomnost. Je třeba zmínit se o široce tradovaném (především mezi novináři) názoru, že konzervatizmus je zásadním odpůrcem změn – není tomu tak konzervatizmus je odpůrcem zásadních změn. V jeho přístupu se uplatňuje důsledně evolucionizmus, nikoli bourání stávající institucí a stavění nových, ale systematické opravování odstraňování jednotlivých součástí, které se prokazatelně neosvědčily a zachování těch, které slouží dobře. Konzervativci zásadně odmítají změnu pro změnu samotnou, ať je tato změna jakkoli vzrušující.
Jako aplikaci této v historii nasbírané moudrosti lze vidět druhý významný rys konzervatizmu, a to dnes často zmiňovaný postoj k vztahu jedince a státu. Tento vztah konzervatizmus doplňuje o třetí složku, kterou tvoří různá sdružení jednotlivců, na prvních místech jsou to především rodina a církev, dále pak různé spolky, cechy a podobně. V dnešní terminologii bychom mohli říct, že konzervatizmus velmi lpí na evolučně vzniklých společenských institucích, důsledně je brání a obává se jejich narušování, ať už např. ze strany liberalizmu redukcí tohoto trojstranného vztahu na vztah dvojstranný jednotlivec – stát, či ze strany socializmu který preferuje stát na úkor všech ostatních složek společnosti. Co se týče vztahu k ekonomickému uspořádání, preferuje konzervatizmus laissez-faire, tedy nezasahování do ekonomického života ze strany státu, ale konzervatizmus se primárně nezaměřuje na vytváření ekonomických teorií a jeho moderní interpretace v oblasti ekonomie je úzce spojena s klasickým liberalizmem.
To, co bylo řečeno, jsou velmi stručně řečená konzervativní kréda, jejichž aplikací na další témata společensko-politických věd lze objasnit konzervativní životní filozofii. Z politického hlediska se samozřejmě jedná o různorodou směs vzhledem k nutnosti praktických kompromisů. Jistě bychom našli i protichůdné momenty u britského ministerského předsedy Disraeliho a amerického prezidenta Reagana, ale důraz na tradiční prověřené hodnoty je spojnicí velké části jejich názorů i praktické politiky.
Zásadní je vztah konzervatizmu k vlastnictví a soukromé vlastnictví je pro konzervativce posvátná a nedotknutelná záležitost. Možnost disponovat soukromým vlastnictvím je právo zcela srovnatelné s právem na život. Zásadní odlišnost mezi člověkem a zvířetem spatřují mimo jiné právě i v možnosti disponovat vlastním majetkem.
Útok na soukromý majetek považují konzervativci vždy za snahu o narušení elementárních lidských práv a pochopitelně mají pochopení pro jeho náležitou obranu. To dokumentuje např. Robert Nisbet ve své knize Konzervatizmus: Sen a realita, když nejprve cituje Paula E. Morea ve vztahu k majetku tak, že vlastnická práva jsou důležitější než právo na život a pokračuje: "Je zajímavější si připomenout, že autor napsal výše uvedená slova jako přímou kritiku Johna D. Rockefellera; nikoliv ovšem jako kritiku Rockefellerovy role v takzvaném ludlowském masakru v Coloradu, při němž byli na Rockefellerově důlním pozemku zabiti dělníci, kteří odmítli uposlechnout policejního příkazu, aby se rozešli. Vůbec ne! Prohlášení, že majetek je důležitější než život, vyprovokoval Rockefeller tím, že podle Moreova názoru obhajoval svou akci na obranu vlastního soukromého majetku příliš neprůbojně, nejistě a váhavě."
Tato nedotknutelnost majetku pochopitelně logicky vede i k zásadnímu odporu vůči jakémukoli přerozdělování, neboť to se bytostně týká narušování soukromého vlastnictví. Na okraj lze poznamenat, že konzervatizmus tím, že odmítá přerozdělování prostřednictvím státu, v otázce sociálního zabezpečení spoléhá na dobročinnost a záchytnou síť vytvářenou právě na úrovni přirozeně vzniklých institucí, jako je rodina a církev.
Postoj k majetku je logickým vyústěním evolucionistického přístupu, neboť instituce soukromého vlastnictví je jedna z těch, které se prokazatelně v lidských dějinách osvědčily a slouží naprosto bez výhrad.
Na druhé straně je ale třeba podotknout, že ač je vztah k majetku velmi podobný, jaký prezentuje liberalizmus, je zde přece jenom rozdíl. Jako konzervatizmus stejnou měrou lpí na soukromém vlastnictví, lpí i na jeho rodinné a spolkové formě. Konzervatizmus shledává v předávání majetku z generace na generaci jeden ze zásadních prvků kontinuity života rodiny a života obecně, čemuž ovšem liberalizmu ze své individualistické podstaty nevěnuje pozornost, nebo se ve svých socializujících podobách dokonce staví proti dědickému právu. Podobně je to se spolkovým majetkem – zakladatel konzervatizmu Edmund Burke mohl sledovat průběh francouzské revoluce a zásadně ji odmítl i vzhledem ke konfiskaci majetku církve a cechů v revoluční Francii a její snahy redukovat majetkový vztah pouze k jednotlivci.
Původně konzervatizmus pochyboval o majetku převedeném na peníze a preferoval především majetek ve formě půdy jako tradiční spojení člověka se zdrojem jeho bezprostřední obživy, ale tento motiv s vývojem lidské společnosti více méně vymizel. Závěrem o majetku a konzervatizmu lze shrnout, že postoj k majetku je zcela zásadový, a majetek a zacházení s ním je ztotožňováno s lidskou svobodou. Likvidace soukromého majetku je pro konzervativce likvidací svobody a nutno říci, že novodobá historická zkušenost České republiky a celého bývalého socialistického bloku to potvrzuje na sto procent.
Co se týče svobody, konzervatizmus ji považuje za nedotknutelnou, ale na druhé straně ji nechápe jako osamocenou hodnotu, ale hodnotu, která koexistuje s řádem a ctností, jež ji také podmiňují. Tato svoboda pak není zcela bez hranic, ale právní i společenský řád klade nutné meze pro omezení vášní a citů.
Na rozdíl od liberálů však konzervatizmus přisuzuje velkou roli nejen interakci jednotlivce a státu, ale také interakci se sektorem přirozených institucí, jako jsou rodina, církev, spolky a pod. Úkolem státu je logicky ochrana těchto institucí a jejich majetku. Stát je v konzervativním pojetí malý, ale silný, nepřekáží svým občanům, neřeší za ně jejich problémy a koncentruje se na udržování veřejného pořádku, klidu a správu veřejného majetku. Zásahy státu do ekonomiky jsou považovány za zcela nežádoucí.
Konzervativní pojetí práva a společenského vlastnictví se úzce odvíjí od konzervativního pojetí svobody a majetku. Nedotknutelnost soukromého majetku je potřeba samozřejmě zajistit, což je právě úloha právního řádu a jeho vynucení ze strany státu. Právní systém je pochopitelně v konzervativním systému přísně evoluční, není možné jej měnit nějakými revolucemi, ale za správné je považováno jeho dílčí vylepšování tam, kde se jeho jednotlivé součásti neosvědčily, pokud však slouží změnám je třeba se vyhýbat.
Společenský systém je v konzervativním pojetí tedy tvořen svobodnými jedinci, kteří však nejsou chápáni jako nezakotvená individua, ale jako součásti evolučně vzniklých institucí, jimiž jsou rodina a církev a zároveň i různých na státu nezávislých dobrovolných sdružení a? už profesních nebo zájmových.
Velmi zajímavé je v dnešní době konzervativní pojetí trestu. Trest za zločiny není chápán jako prostředek nápravy zločince, ale jako institucionalizovaná odplata. Institucionalizace trestu ve společnosti má za cíl vyloučit řešení, kdy se postižený osobně mstí na pachateli a má za cíl určení mantinelů pro odplatu zločinců, tak aby vyhovovala přirozenému pojmu spravedlnosti, tak jak ji většina z nás intuitivně chápe, tedy aby odplata byla vykonána v odpovídající míře.
4. Liberalizmus – individuum středem zájmu
Co se týče liberalizmu, je nejprve zcela nezbytné zavést pořádek do používané terminologie vzhledem k existenci některých pojmů, jejichž význam je často interpretován různým způsobem. Budeme jej dále používat ve významu klasický liberalizmus v anglickém pojetí.Mezinárodní komunita publikující, komunikující a diskutující na síti Internet však pro tento myšlenkový směr používá častěji pojem libertarianizmus (libertarianizm), který však v Čechách není zažitý, zatímco pojem liberalizmus vyhrazuje pro socializující směry myšlení. To je dáno velkým vlivem Spojených států na tuto komunitu, kde jsou pojmy používány právě tímto způsobem.
Za základní myslitele liberalizmu lze považovat v první řadě anglické osvícenecké filozofy Johna Locka (1632 – 1704) a Davida Huma (1711 – 1776) a také skotského ekonoma a myslitele Adama Smithe (1723 – 1790). Z jejich úvah vykrystalizoval jako ústřední motiv vztah jedince a vlády, otázka lidské svobody a optimálního ekonomického uspořádání společnosti. Za klíčovou zakládající postavu socializujícího liberalizmu můžeme považovat Angličana Johna Stuarta Milla (1806 –1873), ale tento směr prošel odlišným vývojem a nebude předmětem dalšího zkoumání.
Za základní přirozená negativní lidská práva liberalizmus považuje právo na život, právo na svobodu a právo na majetek. Tato práva jsou nazývána negativními z toho důvodu, že aplikace těchto práv vyžaduje od ostatních jedinců pouze zdrženlivost, nikoli akci či uskrovnění. V tom se tato práva liší od práv pozitivních – např. práva na práci, na vzdělání, na bydlen, na spravedlivou mzdu – jejichž realizace nutně vyžaduje uskrovnění se od ostatních na úkor těch, jež tato práva využívají.
Celý liberalizmus se na rozdíl od konzervatizmu bytostně orientuje na jednotlivce a jeho svobodu, jež bývá často v protikladu k působení státu. Adam Smith si všiml kladného vztahu mezi svobodou jednotlivce, který uspokojuje svoje ryze soukromé cíle a růstem bohatství společnosti, jako nezamýšleného efektu činnosti jednotlivců. Tento koncept se obecně označuje jako koncept spontánního řádu.
Spontánní řád je kardinálním tématem, který leží v základech ekonomické vědy a je logické, že významní liberálové 20. století se rekrutují z řad ekonomů. Jen namátkou tři nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Rakušan Fridrich August von Hayek (1899 – 1992), Američan Milton Friedman (1912 - ), Američan James Buchanan (1919 - ) či Rakušan Ludwig von Mises (1881 – 1973). Pokud moderní ekonomie něco odhalila s jistotou, je to právě souvislost mezi svobodou jednotlivce čili možnostmi jeho svobodného rozhodování a bohatstvím společnosti.
Tento směr myšlení se postupně dopracoval k pojmu metodologický individualizmus, tedy zjednodušeně řečeno k přístupu, kdy je problém společenské vědy zkoumán vždy až na úroveň lidského jednotlivce a naopak odmítá pracovat s takovými pojmy jako je společnost či veřejný zájem.
Ústřední pojem svoboda je chápán ve svém syntetickém trojjediném významu svobody ekonomické, tedy možnost jednotlivce sledovat vlastní ekonomické cíle bez zbytečného vměšování státu, dále svobody politické, tedy možnosti nenásilným způsobem ve volbách vystřídat vládu v pluralitním systému politických stran a konečně svobody občanské, tedy možnostem svobodně vyjadřovat svůj názor a svobodně se scházet a spolčovat.
Protože je moderní liberalizmus propagován především významnými ekonomy, je nasnadě, že na rozdíl od konzervatizmu jsou jeho doporučení z velké části orientována na trh a ekonomické uspořádání. Za optimální je považována svobodná společnost, která dává jednotlivci prostor pro realizaci na co nejméně omezovaném trhu. Vláda je malá, ale silná podobně jako u konzervativců a dbá především o dodržování pravidel, aniž by intervenovala v něčí předem známý prospěch. Liberálové z téhož důvodu odmítají asistenční stát, který je zdrojem neefektivnosti a plýtvání zdroji všeho druhu.
Stejně jako u konzervatizmu nacházíme celou řadu odstínů u jednotlivých autorů, ale jednotícími pojmy jsou svoboda, jednotlivec, odpovědnost a vztah jednotlivec – stát.
5. Hayekovská syntéza
O syntézu mezi konzervatizmem a liberalizmem se úspěšně pokusil již zmiňovaný Fridrich August von Hayek (např. v díle Osudná domýšlivost, omyly socializmu), který ač původně ekonom, se v druhé polovině svého života věnoval společenské koncepci spontánního řádu, jenž je ve svém evolucionizmu zcela jasně inspirován také konzervatizmem a tuto ideu s ním sdílí. Na jedné straně individualizmus a maximalizace osobního prospěchu na trhu a vedle (nikoli proti) toho vzájemný altruizmus ve vztahu k příslušníkům malých skupin, na prvním místě samozřejmě rodiny, ale i další ohniska svobodného sdružování ve svobodné společnosti.
Hayek tak do prostředí spontánního řádu a svobody jednotlivce zakomponoval evolučně vzniklé instituce, jako jsou rodina a další malé přirozeně vzniklé komunity a zaplnil bílé místo liberálního myšlení.
Z praktického hlediska lze shrnout, že konzervatizmus a klasický především ekonomický liberalizmus výstižně shrnutý do hesla "free trade" se pro potřeby politické doktríny ideálně doplňují, neboť konzervatizmus se zabývá společenskými institucemi a jejich vývojem a sází na osvědčené hodnoty, zatímco liberalizmus detailně rozpracovává ekonomické záležitosti, tedy prostor, na kterém je konzervatizmus poměrně stručný. Důležitý je jednotící prvek všech tří typů svobody, absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví a důrazu na malý, ale silný stát, který má vymezovat a vynucovat pravidla hry.
6. Shrnutí
Na závěr můžeme říci, že dnešní politická a ekonomická situace ve světě jasně ukazuje, že kombinace politické a ekonomické svobody se stává podmínkou pro udržení se ve společnosti vyspělých států a dnes tolik skloňovaná globalizace trhů pomáhá protlačovat zásadu "free trade" bez ohledu na krátkozraké nebo oportunistické postoje některých vlád. Izolacionizmus a uzavírání se světu tedy dnes vede jen k zaostávání.
Liberální konzervatizmus jako vůdčí ideologie, která formovala českou polistopadovou transformaci, je tedy pořád ideologií, o kterou se lze dobře opřít při tvorbě politického programu a při formování stanovisek k závažným společenským problémům. Problémem české společnosti roku 1997 není přebytek ultraliberalizmu, jak se snaží tvrdit socialistická opozice, ale naopak přebytek dosud ve značné míře přežívajících reliktů socializmu.
Ve světě na konci 20. století totiž může uspět pouze stabilní společnost institucionálně zakotvených svobodných jedinců. Pro politickou stranu pak shora uvedené myšlenky tvoří pevnou oporu pro praktickou politickou činnost i formulování dlouhodobých vizí.