"Apokalypsu už máme nepochybně za sebou"

míní poradce výkonného ředitele MMF Jiří Jonáš

* Zemanova vláda tento týden oslavila tisíc dnů svého působení. Poukazuje na zajímavá čísla, pokud jde o hospodářský růst. Původní předpoklad růstu HDP na tento rok byl 3 procenta a ještě ministr Mertlík řekl, že odhad bude zřejmě nutné zvýšit směrem nahoru. Souhlasíte?

My jsme rovněž původně očekávali růst kolem tří procent a potom ve světle údajů za čtvrté čtvrtletí, které bylo pozitivnější, jsme se klonili k poněkud vyšším odhadům: 3,5 procenta. Nicméně teď je tady opět nový faktor, a to výrazné zpomalení hospodářského růstu světové ekonomiky, které v určité míře zasáhne ekonomiku českou. Takže odhad se vrací ke třem procentům. Těžko říct, jak intenzívně vnější faktor zapůsobí na naše hospodářství.

* To je starý spor, jestli ekonomický obrat způsobila vláda svojí geniální politikou, nebo zda rozhodující měrou působí vnější vlivy.

Muž číslo dvě v MMF Stanley Fischer se proslavil svým výrokem, že pro to, aby ekonomika stabilně rostla, spousta lidí musí dělat spoustu věcí správně. Čili vláda je samozřejmě jeden důležitý prvek v tomto obratu, ale v tržní ekonomice není prvkem jediným. Myslím, že tahle vláda udělala hodně dobrého pro to, aby současný ekonomický růst podpořila, ale velikost jejího podílu lze těžko vyjádřit v číslech. Vnější faktory jistě nelze opomenout. I když je pravda, že v době, kdy se naše ekonomika nacházela v propadu, v letech 1998-1999, šla světová naopak poměrně rychle nahoru. Dneska jsme v obráceném cyklu, světová ekonomika zpomaluje, především Spojené státy, a my můžeme zpomalit také. Avšak zdaleka ne v takovém rozsahu.

* Jak tedy zní - shrnuto a podtrženo - výhled pro českou ekonomiku? Překonal optimistický scénář definitivně všechny apokalyptické vize?

Apokalypsu - lze-li to tak nazvat - už máme nepochybně za sebou. Diskutujeme jen o tom, zda se to zlepší hodně, či zda se to bude zlepšovat pomalejším tempem. Je jasné, že vývoj jde k rychlejšímu hospodářskému růstu a diskuse je o tom, jestli to bude tři, tři a půl nebo čtyři procenta. I kdyby došlo k výraznějšímu zpomalení v USA - kde vlastně už nastává - nebo v západní Evropě, nedomnívám se, že bude u nás růst zastaven. Nanejvýš zpomalí o půl či jedno procento.

* Bude nám to stačit? Mluvilo se vždy jen o tom, že potřebujeme růst šest sedm procent, abychom dohnali vyspělé země...

Když se ptáme, bude-li to stačit, musíme se ptát - stačit k čemu? K dohánění to stačit nebude, Evropa dnes roste 2,5 nebo 3 procenta. Při tomto tempu bychom rozdíl udržovali na stejné úrovni. Já myslím, že máme na víc. Není důvod, proč bychom nemohli ve středním horizontu růst rychleji. Domnívám se, že pro ekonomiky na našem stupni vývoje a s naším potenciálem by nemělo být 6 procent ve střednědobém horizontu nedosažitelných.

* Jak optimistické! To je závěr nynější mise MMF u nás?

Závěrem této mise jsou optimistické prognózy ohledně budoucího vývoje české ekonomiky. Růst kolem tří procent pro letošek považujeme za realistický. Pozitivní je příliv zahraničních investic. Podniky, které jsou příjemci zahraničních investic, vykazují nadprůměrně dobré hospodářské ukazatele, vyvážejí hodně na zahraniční trhy a jsou tahouny hospodářského růstu. Navíc se toto zdravé jádro začíná rozrůstat i na ostatní podniky, jako jakási pozitivní nákaza. Například působí na své subdodavatele, takže oživení se začíná projevovat v širším okruhu podniků. Pokud jde o negativa, fiskální politika není nový problém. Poukazujeme na něj již řadu let a situace se bohužel nezlepšuje, spíše naopak. Navzdory tomu, že dochází k oživení ekonomiky, situace veřejných financí zůstává napjatá a budí nejistotu. Jde o standardní problémy mandatorních výdajů, které si ukusují stále větší krajíc rozpočtových výdajů. A jsou tu i nové iniciativy, o kterých přesně nevíme, jaké budou mít důsledky na výdajovou stránku rozpočtu. Hrozí nebezpečí, že dále zvýší výdaje.

* Čili hrozí velký třesk z velkého třesku ministra Grégra?

My nevíme, v jaké konkrétní podobě tento plán na podporu průmyslu nakonec projde vládou, není ještě známa jeho definitivní podoba. Materiály, které jsme viděli, a některá čísla, která v nich jsou, dávají určité důvody k obavám. Odhady růstu privatizačních příjmů, které by měly plán financovat, se nám jeví nadhodnocené. Čili: všechno jde dobře, pouze fiskální situace je problém. To neznamená, že dojde k bezprostřední krizi nebo ke kolapsu státních financí v letošním roce, ale...

* ... ale příští rok?

Problém je, že příští rok se nedá očekávat žádná dramatická změna, protože je to rok volební, což není vhodné období pro nějaké velké reformy veřejných financí. Předpokládáme, že příznivá chvíle nastane až v roce 2004. Takže v době, kdy se reforma začne, může být situace ještě horší.

* Už řadu let jsou vystaveny MMF, Světová banka, Světová obchodní organizace, OECD masívní kritice. Proběhla série dost divokých demonstrací v celé řadě měst, včetně Prahy. Protestující tvrdili, že tyto instituce jsou jakousi "říší zla", jež způsobuje v řadě zemí vážné sociální problémy léčebnou kúrou, kterou na ně nasazují.

Je pravda, že v posledních šesti sedmi letech se stal MMF známým v každé domácnosti. Na počátku 90. let tomu tak zdaleka ještě nebylo. Myslím, že přelom v tom, jak veřejnost tuto a ostatní mezinárodní instituce chápe, nastal v polovině 90. let v souvislosti s finančními krizemi, k nimž došlo v roce 1994 v Mexiku, později v jihovýchodní Asii a v dalších zemích. Fond sehrál při řešení těchto krizí důležitou, pro mnohé samozřejmě kontroverzní úlohu, nicméně úlohu velice viditelnou. MMF se dostal na přední stránky běžných periodik a mnohem víc do vědomí veřejnosti. Krize měly obrovské dopady, spousta lidí přišla o práci, spousta podniků zkrachovala, výrazně se snížily příjmy střední třídy. Kdykoliv dojde k takovému sociálnímu otřesu, samozřejmě se pátrá po příčinách. Hledá se viník. Pro mnohé byl fond nejviditelnější a nejzřejmější příčinou. Je to instituce, která má vliv na hospodářskou politiku v průběhu krize. Řada lidí si pak dává do souvislosti sociální problémy se způsobem řešení těchto krizí. Odtud pak není daleko k obviňování této instituce.

* To je psychologický výklad. Kritikové MMF ale přicházejí s racionálními argumenty. Třeba s poukazem na zprávu MMF ze začátku roku 1997, v níž byly chváleny hospodářské kroky státních úřadů - konkrétně jihokorejských, ale i jiných zemí jihovýchodní Asie. Zpráva ani nenaznačila možnost takové finanční turbulence, k jaké hned poté došlo. Z toho se vyvinula teorie, že MMF dělá zvláštní politiku: nejprve různé ekonomiky chválí, pak je začne kritizovat, kapitál se stáhne, MMF zahájí restriktivní léčebnou kúru a ovládne - bůhví, v čí prospěch - daný prostor. Stručně to bylo popsáno takto: "Pochválit a zničit - zachránit a ovládnout!"

V tom je řada složitých námětů na hodně dlouhou diskusi. Jenom velice stručně: je pravda, že v roce 1996 nebo 1997 nikdo nepředpokládal to, k čemu pak v Asii došlo. A když říkám nikdo, tak myslím nejen MMF, ale i soukromé instituce a jednotlivé tamější vlády. Fond je jedna z řady institucí, které vydávají prognózy hospodářského vývoje. Mám ve Washingtonu schovaný letáček, v němž jedna z nejznámějších specializovaných institucí pro investory v září 1997 předpověděla, že otřesy v Asii jsou v podstatě skončeny a doporučovala investorům nakupovat akcie v Jižní Koreji, která údajně měla těžit z tehdy již probíhajících problémů Thajska. Leták předpovídal Koreji hospodářský růst sedm až osm procent. To ilustruje, že došlo k něčemu, co naprosto nikdo nepředpokládal. Krize dostala úplně novou dynamiku, kterou nikdo do té doby nepoznal. Což mělo ten důsledek, že řešení, která se hledala, byla řešeními za pochodu. Otázka, jestli fond ty země příliš chválil a jestli přispěl k nadměrnému uklidnění investorů, je trošku složitější problém.

* V jakém přesně smyslu složitější?

Třeba v tom, že MMF není jednolitá instituce. Jsou tam různá oddělení, která vydávají různé zprávy. My jsme měli v roce 1995 jednu výzkumnou studii, kterou nezpracovávalo příslušné regionální oddělení, ale výzkumné oddělení. A to například upozorňovalo na rostoucí problémy ve finančním sektoru v Koreji, Thajsku a dalších zemích. Upozorňovalo, že tam velice rychle rostou bankovní úvěry, že bankovní dohled není dostatečně striktní a že půjčky se v budoucnu stanou špatnými úvěry. Upozorňovalo na specifikum Koreje, která liberalizovala příliv krátkodobého spekulativního kapitálu více než příliv přímých zahraničních investic. Takže nelze říkat, že my jsme tyto země jenom chválili, ale je možné říci, že hlasy tohoto výzkumného oddělení...

* ...zapadly

Ano, zapadly v obecné euforii. Jejím dalším příkladem byla třeba studie Světové banky z roku 1993 o "asijském ekonomickém zázraku".

* Nejde mi to do hlavy. Když byla mexická krize 1994, četl jsem spoustu článků, jak je třeba zlepšit monitoring trhů. Pak se zřejmě ten monitoring "zlepšil" tak, že hlavní proud analýz žádnou další krizi nepředpokládal - a bylo jich pak požehnaně: Thajsko, Jižní Korea, Indonésie, Filipíny atd. A Brazílie a Rusko a - právě nyní - Turecko.

Bývalý šéf MMF Michel Camdessus po mexické krizi prohlásil, že je to první krize nového typu, že jde o první krizi nového tisíciletí...

* On dokonce řekl "první systémovou krizi nového tisíciletí..."

Prostě že to není zdaleka poslední krize tohoto typu, kterou vidíme. A že další krize se bude generovat ve finančním či bankovním sektoru. Myslím, že tato předpověď se naplnila možná víc a dřív, než sám očekával.

* Dobře, ale MMF má ve svém statutu měnovou stabilitu, je strážcem měnového pořádku. A pak nad krizí vyhlásí, že je to krize nového typu. A když se ty krize nového typu řítí jedna za druhou, málem si gratuluje, že je toto jeho oddělení nebo tamten jeho šéf vlastně předpověděli.

Mám za to, že nelze na fondu požadovat, aby stoprocentně zabránil vzniku finančních krizí. To prostě není v lidských silách. Bylo by naivní se domnívat, že lze zabránit cyklickému vývoji tržní ekonomiky. MMF může jen minimalizovat pravděpodobnost krizí, intenzitu, v jaké se krize v jedné zemi nebo oblasti přenášejí na ostatní země, a jejich negativní dopady. My samozřejmě v tomhle směru vyvíjíme řadu aktivit. Problém monitoringu proběhlých krizí spočíval v tom, že MMF ani soukromé trhy neměly přesné informace, co se v těch ekonomikách skutečně děje. Příkladem budiž Thajsko. Těsně před vypuknutím krize tamní centrální banka uváděla, že má asi 25 miliard dolarů devizových rezerv a že lze snadno fixní kurs měny udržet. Pak vyšlo najevo, že ta banka v podstatě své rezervy utratila na finančních trzích. Najednou se ukázalo, že má miliard jen pět. Když to vyšlo najevo, všichni zpanikařilia snažili se s kapitálem utéct. To je potom obtížná situace. Když si země nechce pomoci sama, když zatajuje důležité informace, MMF je pak v obtížné situaci.

* Takže myšlenka rovnováhy trhů je dobře postavená, ale vždycky ji někdo bourá a kazí - nějaká určitá centrální banka, nějaký určitý režim v určité zemi. Mám námitku: Od založení brettonwoodských institucí, MMF a Světové banky, v roce 1944 až do ropných šoků 70. let v podstatě hospodářské cykly nebylo vidět, jako by neexistovaly. Třicet let probíhal ve vyspělých zemích v zásadě harmonický růst.

To zdaleka není pravda. Když se podíváme na vývoj jak americké, tak iostatních ekonomik, vidíme, že cykly pokračovaly, i když bez dramatických změn a výkyvů. Pravda je, že tehdy existoval fenomén, známý jako "zlatý věk" 50. a 60. let. Z řady důvodů bylo toto období expanze v porovnání s normální délkou velice dlouhé a tempo růstu v té době bylo vyšší, než je obvyklé.

* Nebylo to také tím, že se tehdy dělala jiná hospodářská politika? Ta, která se starala o poptávkovou stranu ekonomiky, o státní investice a plnější kapsy lidí?

Je pravda, že v 50. a 60. letech alespoň intelektuálně či teoreticky - odhlédněme od toho, co se skutečně provádělo - existovala dost silná podpora pro politiku aktivnějšího řízení celkové poptávky hlavně fiskální politikou. V 80. letech však kvůli nárůstu inflace došlo k přehodnocení této politiky. Nemám ale pocit, že by byla zcela opuštěna. Jiná otázka je, zda tato politika je účinná. Podívejme se na Japonsko, které se již deset let marně snaží s pomocí této politiky oživit domácí poptávku.

* Inu, marně, protože se pohybuje v určitém globálním prostředí, které jde určitým směrem. Ona totiž některá doporučení MMF a Světové banky k restrukturalizaci ekonomik jako by splývala s právě opačnou stranou mince - s ekonomií nabídky, s podporou podnikatelů, korporací, "ducha podnikavosti", kapitálů, zkrátka s takzvanou reaganomikou 80. let. Všechna úsporná opatření, která fond i dnes doporučuje, jsou ve shodě se základními kroky určitých politik éry Thatcherové a Reagana. A tady se nalézá jeden z pilířů dnešních kritiků fondu: že MMF i dnes zůstává razicím štítem neoliberalismu.

Myslím, že kdybychom měli nějak ideologicky nazvat to, co fond doporučuje, museli bychom použít jediné slovo: pragmatismus. MMF rozhodně není v zajetí žádné ideologie. A je to zcela pochopitelné, protože jde o instituci, která sdružuje 183 zemí. Kdyby se měla řídit jedinou ideologií a kdyby neměla určitý minimální stupeň pragmatismu, tak prostě nemůže fungovat. Vím to velice dobře ze stovek diskusí v grémiích, kde jsou doporučení formována. Rozhodně nelze říci, že by je ovládal duch thatcherismu nebo reaganomiky. MMF má půl století zkušeností s tím, co funguje a co nikoliv, a podle toho si vytváří názor.

* Nicméně však...

Jistě, vnějším pozorovatelům se může jevit, že určité kroky reprezentují to či ono. Ale myslím, že bychom našli řadu příkladů, které dokládají, že fond nelze považovat za instituci podporující reaganovský neoliberalismus. My jsem se například - při analýze americké ekonomiky - velice často dostávali do sporu s představami, které odrážely tytéž přístupy, jaké panovaly na počátku 80. let v rámci Supply-side Economics (ekonomie nabídky).

* Úkrok stranou: Nemohu přijmout myšlenku, že všech 183 členů MMF má ve fondu stejnou váhu...

To jsem neřekl!

* Dobře, dokončím: Jsou tam různé kvóty, které určují sílu hlasovacího práva. Velkou sílu proto mají USA. A existuje určitý rozdíl - a napětí - mezi anglosaským, povýtce americkým fungováním ekonomiky a mezi pojetím evropským.

To je pravda. Ale fond se to snaží respektovat, protože jeden z článků jeho stanov říká, že tato instituce musí respektovat sociální a politické uspořádání každé země. A že jeho hospodářskopolitická doporučení by se neměla dostávat do rozporu s tím, co je považováno za suverénní záležitost každé země. Jistě, můžeme se bavit o tom, do jaké míry se toto naplňuje. V každém případě fond by například neměl doporučovat privatizaci pouze z toho důvodu, že ideologicky považuje soukromé vlastnictví za lepší než státní. Když se podíváme na finanční programy, které fond podporuje, tak tam určitě najdeme i doporučení privatizovat to či ono - a dělo se to i v České republice v souvislosti s privatizací bank. Ale důvodem není ideologie, ale například to, že veřejné rozpočty přišly s jistými výdajovými iniciativami a potřebují je zajistit nějakými příjmy. V jiném případě - v privatizaci bank - jde zase o nástroj stabilizace bankovního sektoru. Za tím jsou specificky ekonomická kritéria a logika, která neodrážejí žádnou ideologii a preference nějakého společenského systému.

* Stanovy MMF tedy - jak bylo řečeno - respektují sociální a politické uspořádání každé země. Jedna z nejfrekventovanějších výhrad kritiků fondu ale je, že MMF uplatňuje jeden model vůči různým zemím , že na všechny možné sociální a kulturní podmínky jde podle jednoho mustru.

Je třeba si uvědomit, že MMF poskytuje pomoc zemi, která má určitý typ problému. Jestliže ten problém vyplývá například z vysokého rozpočtového schodku, jestliže výdaje permanentně převyšují částky, které je stát schopen vybrat na daních a v ostatních příjmech, a jestliže fond doporučuje buď snížit výdaje, nebo zvýšit příjmy, aby se schodek snížil na ufinancovatelnou úroveň, může se to zdát jako jednotný mustr. Ale nikdo přece neobviňuje doktora, že předepisuje stejný lék na chřipku. Na určitý druh problémů zkrátka existují určitá řešení. Zůstává na konkrétní zemi, jaké konkrétní řešení svých problémů si vybere. My můžeme dát námět, ale je suverénním rozhodnutím parlamentů a vlád, co učiní. Zde poukazujeme na to, že jsou problémy ve vývoji veřejných financí, poukazujeme na mandatorní výdaje. Ale fond nepředepíše České republice, aby prodloužila odchod do důchodu nebo aby snížila dávky. Co doopravdy Česko udělá, bude jeho suverénním rozhodnutím.

* Že by si trouflo? Mně podobné příklady připomínají chuďase, který se suverénně rozhoduje, zda má podepsat pracovní smlouvu s nějakou subminimální mzdou, anebo ve vší počestnosti zemřít hladem.

To je suverenita kobky, kde člověk ani nerozpaží. To je jistě legitimní úvaha, ale jaké je potom jiné řešení? Když země utrácí víc, než si může dovolit, když z toho důvodu upadá do finanční nestability a když někdo přijde a řekne "Ano, my vám pomůžeme, ale musíte si dát své finance do pořádku," pak mi to připadá jako naprosto oprávněný přístup. Nedovedu si představit, že by fungoval nějaký jiný přístup - a také by nefungoval. Leda by přišel někdo s "bratrskou pomocí" a nekladl si žádné podmínky. Myslím, že takoví mecenáši neexistují.

* V pracovním návrhu dlouhodobého programu ČSSD stojí, že předchozí pravicové vlády "využily jen obecných schémat, doporučovaných MMF a Světovou bankou, která měla u nás žalostné ekonomické výsledky". Co na to MMF?

Co to jsou "obecná schémata"? I v prvních letech ekonomické transformace u nás byla hospodářskopolitická doporučení strukturovaná a nelze mluvit o obecných schématech. Je pravda, že MMF, Světová banka a další vnější pozorovatelé byli překvapeni, kam se česká ekonomika v druhé polovině 90. let dostala...

* Zase překvapeni, jako v Asii...

Ano, byli překvapeni jako v Asii. A zklamáni z výsledků kupónové privatizace, na niž bylo na počátku 90. let nahlíženo jako na metodu, která by mohla přinést pozitivní výsledky. Tady je nutno přiznat rozčarování. Vedou se samozřejmě intenzívní diskuse, proč došlo ke špatným výsledkům. Odpověď sotva zní, že kupónová privatizace byla jednoznačně špatná. Někteří tvrdí, že kupónová privatizace v českém rozsahu a podobě by nemohla fungovat nikde za žádných okolností. Jiní tvrdí, že by bývala fungovat mohla, kdyby byly přijaty další nezbytné kroky: regulace kapitálového trhu, privatizace bank, odstřižení pupeční šňůry mezi bankovním a podnikovým sektorem atd. Řada prvků měla vliv na to, jak všechno dopadlo. Vše se mohlo vyvíjet jinak. Na to budou věčně rozdílné názory. Transformace byla nejen ekonomický, ale i politický úkol. A je samozřejmě legitimní a nevyhnutelné, že politické strany, které ji neprováděly, přicházejí s negativním hodnocením.

* * *

Ing. Jiří JONÁŠ, narozen 28. 9. 1960 v Kladně. V letech 1980-84 vystudoval Vysokou školu ekonomickou, od roku 1985 působil jako odborný asistent v Ekonomickém ústavu ČSAV. V roce 1990 se stal poradcem federálního ministra financí Václava Klause, v roce 1991 nastoupil do Mezinárodního měnového fondu, nejprve jako technický asistent a od roku 1992 jako poradce výkonného ředitele. Je ženatý, bezdětný. Publikace: Oslava ekonomie: Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii (1994), Ekonomie reformy (1995), Ekonomická transformace v České republice (1997), Exchange Rate Regimes in the Transition Economies. Case Study of the Czech Republic: 1990-1997 (1998), Bankovní krize a ekonomická transformace (1998), Světová ekonomika na přelomu tisíciletí (2000).

Martin Hekrdla Právo, 21.4.2001