„Proces restrukturalizace a revitalizace podniků nebývá doménou vlád, probíhá především v režii bank “ napsal J. Weigl v HN z 26. března. Nejde však o tak jednoznačnou záležitost, hodnotíme-li ji komplexně a v historické souvislosti.
Restrukturalizace české ekonomiky, která byla v etapě transformace naprosto nezbytná, aby podniky a (tím i) celá ekonomika přinášely pozitivní výsledky, nebyla nesena žádnými apriorními strukturálními koncepcemi. Stát svou pozornost zaměřil zejména na stabilizaci makroekonomického prostředí, přičemž samu podnikovou restrukturalizaci, a tím fakticky i formování výsledného specializačního tvaru celé ekonomiky, ponechal víceméně "neviditelné ruce trhu “. J. Weigl se v citovaném článku účelově zabývá až problémy současné etapy vývoje. Nynější potřeba restrukturalizace a revitalizace podniků, provázená nutností masivní restrukturalizace a konsolidace dřívějších polostátních bank, má však své genetické kořeny v transformační historii.
Cílem hospodářsko-politických aktivit státu primárně nebyla „výrobně relevantní“ restrukturalizace, ale jen (či zejména) „restrukturalizace vlastnická“, tj. privatizace.
Na tu měla výrobní (podniková) restrukturalizace poté navázat jako předpoklad adaptability a konkurenční schopnosti podnikové sféry. Při dané volbě priorit a posloupnosti řešení transformačních úkolů tak mělo jít o záležitost až „vlastních vlastníků“. Právě zde to však selhalo: Privatizace podniků nevytvořila podmínky pro vznik optimální vlastnické struktury a corporate governance, upřednostňující investování do potřebných změn ve výrobě před (předčasným) odčerpáváním zisku nebo i jiných prostředků, které odčerpávány být neměly (nemluvě o četnosti a různorodosti tunelů, jimiž odtékaly). I při řádném podnikatelském přístupu již sama privatizace znamenala značné finanční nároky A to jak při realizaci kupónovým způsobem (neřešila problém zdrojů pro následnou restrukturalizaci), tak při privatizaci přímým prodejem atp.
Závazky z příslušných privatizačních aktů odčerpaly novým tuzemským vlastníkům značné prostředky a vedly k jejich často až neúměrnému zadlužení. Financování privatizace bylo při neexistenci vlastního domácího kapitálu vloženo na bedra komerčních bank. Vysoká poptávka po úvěrových zdrojích u bank nalézala dostatečnou odezvu. Bylo to podmíněno rostoucí konkurencí v bankovním sektoru, počáteční nezkušeností bank s úvěrovými riziky (navíc v nestandardním a značně dynamickém prostředí, s čímž souvisel i nedostatek informací o dlužnících mj. z důvodů jejich krátké existence). Významnou roli hrál i všeobecný optimismus o budoucím vývoji a rovněž státní vlastnictví největších bank, které tento vývoj podstatným způsobem ovlivňovalo.
Nepříliš zdravý základ této masivní úvěrové expanze odkryla s odstupem času až neschopnost mnoha dlužníků dostát svým závazkům vůči bankám. Pro banky to znamenalo postupné kumulování „špatných “ (klasifikovaných) úvěrů. Privatizace realizovaná „na dluh “ a bez nezbytné následné restrukturalizace tak svými důsledky trvale zatížila nejen finanční hospodaření příslušných podniků, ale i bank. Vývoj v podnikové sféře zpětnými vazbami ovlivňoval (a dále ovlivňuje) celý bankovní systém. I původně dobré úvěry přecházely v nových podmínkách zvyšujících se úrokových sazeb, narůstající recese apod. do kategorie ztrátových úvěrů. Silná provázanost mezi podnikovou sférou a sférou českého bankovnictví, vzájemně podmiňující možný vývoj obou z nich, nedovolila prolomit bludný kruh příčin a následků geneticky založených v procesu transformace (a to i bez historicky významného vlivu vzájemných vazeb nesených privatizačními fondy a investičními společnostmi bank).
Pro původní „promarnění šance“ české ekonomiky a pro determinaci řešení současných problémů, o nichž mluví J. Weigl (fakticky jde až o následek volby určitých řešení na počátku transformace), jsou navíc důležité dva aspekty nedořešené transformace: Ne-privatizace bank, která byla podmíněna jednak původní vírou ve stabilizující roli státní účasti, jednak obavou, že by zprivatizované banky nefinancovaly privatizaci podniků, protože by se „začaly chovat velmi obezřetně “, jak v říjnu 1998 zpětně přiznal V. Klaus.
Banky tedy obezřetné nebyly a - mj. pod „tlakem shora “ dokázaly navršit klasifikované úvěry představující někdy až třetinu jejich portfolií. V důsledku tohoto vývoje se stabilizující role polostátních bank obrátila.
Samy se staly zdrojem masivních požadavků na státní finanční podporu, aby vůbec mohly být opožděně zprivatizovány.
Nejde jen o determinaci průběhem a výsledky vlastních procesů privatizace podniků a odkládané privatizace bank, ale navíc (či zejména) i o obecné momenty stojící nad tím vším a podstatně ovlivňující fungování podniků a bank. Lze to shrnout jako momenty nedořešeného systémového, institucionálního, legislativního, kontrolního, trestně postihového atd. rámce fungování transformující se české ekonomiky Z hlediska zmíněného vztahu podnikové sféry a bankovního systému je významná zejména obtížná uplatnitelnost realizace práv věřitele, kdy si ekonomika založená na dluhu, jejíž rozvoj byl a je podmíněn úvěrem, nedokázala ani po mnohaletých negativních zkušenostech vybudovat potřebný fungující systémový rámec.
Při jeho existenci - jde zejména o instituci bankrotu, vyrovnání, vymahatelnosti záruk atp. - by si byly mohly i polostátní banky se špatnými úvěry pomoci samy. Ve standardním prostředí by byly mohly postupovat přesně tak, jak bankám pro „řešení vleklých finančních problémů českých podniků “ radí J. Weigl.
Udržováním ztrátových podniků při životě se však za jinak stejných podmínek zhoršovaly jejich výsledky ve dvou ohledech: Jednak se reprodukovala, popř. dále nepříznivě vyvíjela situace v oblasti špatných úvěrů, na druhé straně se snižovaly možnosti bank úvěrovat jiné - progresivní a slibné - projekty (že potom banky měly v důsledku zvýšení své obezřetnosti volných prostředků dost, je již další fází historického vývoje).
I když je možno (či nutno) souhlasit s J. Weiglem, že „velké české polostátní banky nebyly v řízení rizika a práci s klienty z řady důvodů příliš úspěšné “, jde právě o ty důvody. Sám autor říká: „Vše se ale mohlo změnit privatizací velkých bank.“ Stejná výčitka „konceptorům vývoje “ a „transformátorům “ české ekonomiky je obsažena i v předchozím textu. Poněkud jinak však vypadá hodnocení toho, jakým způsobem minimalizovat nepříznivé důsledky zmíněných hospodářsko-politických leckdy politicky determinovaných) řešení. Klíčovou otázkou je potřebnost - či spíše smysluplnost - státní pomoci bankám. Je možno ji kritizovat z té či oné strany, ale zřejmě se bez tzv. konsolidačních institucí nebylo možno obejít. Jejich existence a všechen dosavadní převod klasifikovaných bankovních úvěrů na ně je vlastně „cenou za transformační pochybení a nedořešenosti “. Nejde jen o dva Konsolidační programy a o Stabilizační program. Byly na ně převedeny (a stále ještě do nich připlývají) i značné objemy špatných aktiv souvisejí s předprivatizační sanací zbývajících polostátních bank (jedině ČSOB byla privatizována bez dodatečných předprivatizačních nákladů; její prodej znamenal zisk 40 mld. Kč).
Jde o mimořádné sumy, zatěžující v konečné instanci státní rozpočet, jež budou stěží vyrovnány privatizačními výnosy. Lze to však řešit jinak? Hodnocení Světové banky z března t. r. vypovídá v tomto ohledu, že, „jak se ukázalo v případě IPB, privatizování banky takové, jaká je, nemusí přilákat strategické investory schopné a motivované zvrátit osud krachující banky “,. Získat nadějné a perspektivní zájemce znamená přesvědčit je a zaručit jim, že nekoupí banku, z jejíchž skříní by se poté vyvalily hromady koster. Případ IPB pro ně skutečně musí být hororovou vizí: zprivatizovaná banka se 75 % špatných aktiv! I když pravda je, že se v případě IPB o tento "rozměr úspěchů “ rukou nerozdílnou zřejmě zasloužili sami noví majitelé, nepatřící právě mezi ony žádoucí strategické investory.
Konsolidační banka (přesněji její finanční skupina, od září t. r. Česká konsolidační agentura, ČKA) tak nyní spravuje ohromné sumy prostředků, převedených na ni při očišťování portfolií bank v procesu jejich restrukturalizace včetně restrukturalizace podniků.
I když už by transformační dluhy neměly od letošního roku v ĆKA narůstat, neznamená to konec problémů. Je nezbytné říci, že v dosavadní podobě jde pouze o jejich pseudo-řešení, o určité přeskupení (reorganizaci) složek problémů, které jsou ve hře, o jejich sektorovou re-alokaci v rámci české ekonomiky (ale i o re-alokaci časovou, znamenající v podstatě opět „řešení na dluh “, kdy platit bude příští generace).
Vlastní řešení by však mělo vyústit do rychlé, i když nutně jen částečné revitalizace příslušných aktiv, „zaparkovaných “ během let v konsolidačních institucích. U ČKA přitom jde o významný posun koncepce ve smyslu vytvoření institucionálního rámce pro prosazení určité komplexní a účinné strategie nápravy, nahrazující dosavadní parciální přístupy a dílčí řešení. Česká konsolidační agentura má být institucí, která nebude mít charakter banky (byť specifické) pomáhající zejména bankám, ale bude pověřena aktivní správou majetku státu. Mělo by v tomto ohledu jít o pozitivní řešení problému formou určité „aktivizace špatných aktiv “, která představuje suma všech špatných úvěrů převedených na dosavadní skupinu Konsolidační banky Jejich hodnota je odhadována na asi patnáct procent hrubého domácího produktu a týkají se dvanácti tisíc zadlužených podniků.
Petr Chvojka, HN, Praha,19. 4. 2001
Autor je hlavni ekonom SOB