Tedy k té omluvě:

opravdu předpokládám a doufám , že si autor (bohužel mě neznámý) nepřeje, abych právě teď(22.3.2001 17:15) odejel na letiště v Ruzyni, počkal na přílet a omluvil se těm lékařům onkologům, kteří se vracejí z pobytu na Bali, který hradila farmaceutická kompany. Autor poznámky tam zřejmě nebyl, to by musel mít na pláži notebook, aby mohl odpovědět. Tak se mu tedy omlouvám….. Ale jinak? Těm výletníkům, zdravotnictví, systému? To by šlo těžko.

Samozřejmě, že zdrcující většina lékařů jsou slušní, vzdělaní lidé, kteří navíc musí zápasit s problémy, které v naprosté většině oni sami nevyvolávají. O to je to však ještě horší.

Domníval jsem se, že komentář (Item 105) je velmi decentním náznakem toho, že by nemuselo být všechno v pořádku. Konkrétních údajů, se kterými by bylo možno polemizovat je tam velice málo. Nízká účinnost cytostatik? Klener v učebnici klinické onkologie uvádí odhad snad ještě nižší. Ostatní jsou běžně dostupná statistická data vynesená do grafů. Poslední graf nepoměru kurability a nákladů, ten který je velmi zarážející, je převzat z článku „K návrhu koncepce klinické onkologie“ (www.zhn.cz ), jen jsou v něm data ze SR nahrazena daty z ČR Tento článek, plus třeba článek „Česká nádorová realita“ [Týden 49] předního specialisty, který odešel nedávno z nejmodernější české specializované instituce (vybudované mimochodem s dvoumiliardovým nákladem) kvůli nepředstavitelnému bordelu do Kanady, stojí za mnohem podrobnější prostudování a upřímě řečeno, pokud člověk pochopí, co autoři článků velmi opatrně naznačují, nejspíš by se rovnou poblil a doufám, že diskuze chtivý autor poznámky tak již učinil - tedy, pročetl a diskutoval s autory. Nic ve zlém, to jsou na diskusi ti povolanější.

Jaký celkový finanční objem léků předepíše to 1% lékařů, kteří jsou na špičce v objemu předepisování léků. Není to třeba 90% všech nákladů na léky? Na jaké pozici je lékař, který předepisuje přesně průměr, tedy, jaký je vše vypovídající rozdíl mezi mediánem a průměrem. Jaké jsou korelace mezi využitím zdravotnických zařízení a jejich vybavení a náklady na léky v dané lokalitě.Atd., atd.

To se těžko dovíme, tam mohou být nepřesnosti a těžko lze z těchto dat udělat seriózní analýzy, které by pak umožnily věci napravit. Nedělejme však ze sebe navzájem blbce. Nepřesnosti, dokonce i hrubé nepřenosti, nejsou hrubé nepravdy. Za nepravdou se skrývá úmysl. Oba víme, že tato data MZdČR, VZP a i někteří příslušníci lékařské veřejnosti, střeží stejně pečlivě, jako Pentagon svoje styky s mimozemšťany a oba také víme proč..

I já bych se rád zkontaktoval s tím, kdo tento hnůj zkomponoval.

Lhát o zdravotnictví je tak snadné
Marie Klírová

Již několik let jsme všichni povinně ze zákona pojištěnci některé ze zdravotních pojišťoven. Jak to poznáme? Většinou jen podle toho, že lékař chce předložit příslušnou průkazku, aby věděl, komu péči vyúčtovat. Kromě toho o pojišťovnách nejčastěji slyšíme v souvislosti s kritikou, že neplatí v patřičné výši a včas lékařům a nemocnicím a že nevymáhají pohledávky od podniků, které za své zaměstnance neodvedly pojistné.

Pokud nás v systému zdravotnictví něco štve, nebo když narazíme na nedostatky v péči, ptáme se, jak je to možné nejčastěji Ministerstva zdravotnictví. Jenže kdyby tu opravdu fungoval pojišťovenský sytém v praxi, nejen podle názvu, muselo by to vypadat úplně jinak. Občan by se cítil jako platící klient pojišťovny, od níž by žádal, aby mu zajistila zdravotnické služby v patřičné kvalitě i kvantitě a samozřejmě v odpovídající dosažitelnosti. Zatím ovšem my, klienti, takto neuvažujeme a nikdo nám k tomu ani nevytváří prostor.

Po léta se omílá, že nejsou určeny standardy, které by řekly, na jakou péči má pacient nárok z pojištění a co je navíc - za připojištění nebo za přímou platbu. Všechny diskuse o spoluúčasti pacientů jsou ovšem bez těchto standardů jen mlácením prázdné slámy a politickým vymýváním voličských mozků. Na druhou stranu se stát trápí s tím, jak uspořádat výběrová řízení a zajistit, aby se peníze neefektivně netříštily mezi nesmyslně velké množství poskytovatelů péče, a přivolává tak na sebe hněv a katastrofu. Přitom by to mohlo a mělo být úplně jinak.

Pokud by bylo jasné, na jakou péči má mít pacient nárok, mělo by se stát věcí pojišťovny, aby ji svým klientům zajistila. Ona by měla rozhodnout, s kým podepíše smlouvu a s kým ne. Ne že by Všeobecná zdravotní pojišťovna takové pokusy již neučinila. Výsledky ovšem byly tristní a nedá se říci, že jen její vinou. Když se rozhodla

nepodepsat smlouvu s nemocnicí, která se jevila jako nadbytečná a zároveň nedostatečně personálně i technicky vybavená, snažily se některé ostatní pojišťovny ze situace vytřískat kapitál tím, že tuto nemocnici podržely a pojištěncům VZP zároveň nabízely svoji štědrou náruč. Když se snažila vypovědět smlouvu se zdravotnickým zařízením, které protiprávně vybíralo od svých pacientek peníze, přestože péče byla hrazená pojišťovnou, zůstala zase sama. Neobjevil se zdravotní rada, kterého by situace vzrušila a který by pohrozil odebráním licence.

Donekonečna se tak může řešit otázka, je-li v našem systému zdravotnictví peněz moc nebo málo. Místo toho by bylo konečně záhodno přistoupit k řešení jednotlivých částí tohoto matematického hlavolamu. Při nich bychom si měli vystačit s jednoduchými počty. Vždyť vstupní data jsou známa: Ve vyspělých zemích je na srovnatelný počet obyvatel významně méně lůžkových zařízení.

V každém lůžkovém zdravotnickém zařízení představují podstatnou část výdajů fixní náklady související jen s tím, že nemocnice stojí a funguje. Provoz nemocnic se hradí takřka výhradně z peněz od zdravotních pojišťoven. Každá ordinace a každá nemocnice si dokáže pacienty obstarat, protože ve zdravotnictví nabídka vytváří poptávku a nemá to konce. Přitom zatímco někde jsou občané nabídkou péče doslova zavaleni, v jiných koutech republiky je pro ně těžko dosažitelné i to základní.

Řešení těchto dílčích, ale zásadních úkolů bude nepříjemné, naštve zdravotníky i zaskočené pacienty, přestože výsledek prospěje oběma těmto skupinám. Jenomže cesta od prvního kroku k výslednému užitku není krátká a navíc je politicky obtížná a nepopulární.

Pojišťovny (hlavně VZP) nedokázaly být důsledné a zůstávají dál hlavně distributorkami peněz. Další zainteresovaní při každém pokusu o narušení zaběhnutých neefektivních pořádků rovnou mizí ze scény. Zlomí je už představa, že by měli dobrý záměr obhájit proti svým voličům, tedy naštvaným zdravotníkům a křičícím pacientům, jimž nikdo nic nevysvětlil a kteří mají pouze zmanipulované informace od lékařů. Vést s lidmi prolhané diskuse o financování resortu a teoriích spoluúčasti je proti tomu přece tak snadné.

Autorka je publicistka (HN)