Lze zbavit politiku korupce?

Vláda nedávno projednávala Zprávu o vývoji korupce. Posteskla si při té příležitosti ústy svého mluvčího, že její snahy v boji proti korupci nejsou doprovázeny potřebnými změnami v politickém prostředí a že by uvítala vytvoření minimálního protikorupčního programu, na kterém by se shodla vláda, opozice, média a občané.

Druhou událostí, která následovala jenom několik málo hodin po této zprávě, byla odpověď Miloše Zemana na dotazy novinářů, které se týkaly velmi vážného podezření z nekalého financování sociální demokracie prostřednictvím utajené půjčky. Zeman novinářům odpověděl, že ho tato záležitost nezajímá.

Korupce je jedním z nejvážnějších problému naší země. A obě zmíněné události i jejich vzájemný vztah jsou klíčem k pochopení problému, před jakými stojí česká společnost, má-li se s korupcí střetnout. Mezinárodní výzkumy vypovídají, že se nacházíme v té horší části evropských zemí, pokud jde o její výskyt. Je to jen potvrzení skutečnosti, o které jsou lidé u nás přesvědčeni na základe své zkušenosti.

Poznatky zemí, které podstoupily úspěšný střet s korupcí a kterým se podařilo tento jev, tak nesmírně ohrožující integritu společnosti a víru občanů ve vlastní stát, zatlačit na okraj, je jednoznačná. Korupce si žádá především systémové změny, vyžaduje prevenci a proti ní nic nepomohou okázalé akce zorganizované jen s cílem zviditelnit jejich politické strůjce. Je to jev, který je odrazem organizace veřejného života. Na prvním místě tu je všeobecná srozumitelnost a jednoduchost pravidel rozhodování ve veřejné správě a na to navazující průhlednost rozhodovacích procesu.

Jednotlivé instituce musí mezi sebou mít pravomoci rozděleny tak, aby se vzájemně v procesu rozhodování nejen doplňovaly, ale také kontrolovaly. Kariéra úředníka veřejné správy a také veřejného činitele by mela být na jedné straně atraktivní, aby veřejnost mohla získávat do svých služeb ty nejkvalitnější lidi, ale na druhé straně by melo být samozřejmostí, že tito lidé jsou pod zvláštním veřejným dohledem.

Jsem přesvědčen, že úředníci či veřejní činitelé, kteří jsou na klíčových rozhodovacích místech, by měli předkládat každý rok majetkové přiznání. Pravomoci orgánu činných v trestním rízení jsou důležité, avšak mají-li vést k výsledkům v boji proti korupci, nesmějí u nich chybět nástroje pro účinné dokazování. To je u nás závažný problém: nedostatek důkazů a omezený prostor k tomu, jak je získat. Obtíže s dokazováním jsou důsledkem toho, že obě strany korupčního aktu mají zájem na jeho utajení.

V naší veřejné diskusi se proto musíme vrátit k institutu policejní provokace. Tam, kde je v zákone zakotvena, si státní úředník nikdy nemůže být jist, zda náhodou ten, kdo se ho snaží uplatit, není ve službách orgánu činných v trestním řízení. Ze zkušeností jiných zemí je zřejmé, že zavedení institutu policejní provokace vede k radikálnímu poklesu korupční aktivity. Jenom jsem naznačil, o jaké systémové změny by šlo, kdybychom chtěli korupci redukovat na úroveň vyspělých západoevropských zemí.

Avšak základní podmínkou k tomu, aby bylo možné s nadějí na úspěch vykročit k takovým zásadním systémovým změnám, je nastolení důvěry mezi politickou elitou a veřejností. Občané musí být přesvědčeni, že politikové to myslí vážně, že nejde pouze o laciný trik. Česká politická sféra zatím svými skutky přesvědčuje občany o pravém opaku. Mohli bychom v této souvislosti rozebírat například dlouhou historii nekonečné diskuse o poslanecké imunitě a mnoho dalších příkladů. Jedním z nejvýraznějších by bylo zneužití problému hospodářské kriminality a zejména korupce v bombastické sociálnědemokratické akci čisté ruce.

Plán Miloše Zemana se ukázal být tím, čím od počátku skrytě byl - prázdnou a účelovou rétorikou. Akce čisté ruce byla typickým případem jednání, které nejenom nikam nevedlo, ale které zamlžilo systémovou podstatu problému a přispělo nemalou měrou k prohloubení nedůvěry mezi občany a politiky.

Na druhé straně arogance a okázalý nezájem o konkrétní případy, dotýkají-li se tím či jiným způsobem politiku samých, vytváří směs, která neustále přikrmuje korupční klima. Politická sféra tak dává občanům najevo, že korupce jaksi patří k věci. Že je to jev, jehož nesprávnost sice teoreticky kritizujeme, ale který je nicméně standardním doprovodem fungování našeho státu. A to je ten nejhorší způsob, jak k problému korupce přistoupit. Je to cesta do pekla - k tomu, aby se korupce stala všudypřítomnou součástí našeho života na celé generace.

Autor: Josef Zieleniec Autor je senátorem , MF 13.3.2001